Bára ve 39. tt – Tak co? Stále jsi celá? Ne, upadla mi noha!

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Samé otravné otázky

Každopádně mi ty otázky nijak nikdy nenarušovaly klidový režim a neměla jsem potřebu se kvůli nim vzrušovat. Nevím, že by mi měly vadit. Co se takhle občas s těhulkami bavím, tak  na toto téma vždycky dojde řeč a plno z nich tyto otázky nesnáší a prskají jen při jejich vyslovení. Jak je to stále dokola. Nicméně už asi i mně přetekl pohár trpělivosti, a když se mi v jeden den sešlo nezávisle na sobě asi sedm hovorů, jestli jako už, měla jsem obrovskou chuť do toho posledního telefonátu začít hekat a křičet s tím, že jsem právě na porodním sále. Takže ano, stále jsem celá, stále nerodím a stále jsme dva v jednom.

Ale pobavila mě odpověď jedné mojí kamarádky, která denně dostávala tu „krásnou“ otázku od své sousedky: „Tak co? Pořád jsi celá?“ A ona je ten typ, který je na tyto otázky velmi alergický, tak se pak už neudržela a odpověděla jí jednou: „Ne, dneska mi upadla noha.“ Velmi mě to pobavilo. Tak jsem se inspirovala a samozřejmě jsem tento obrat už několikrát použila.

Vtipné je, že se otázek tohoto typu už nezbavíme. Protože jakmile porodím, tak budou několik měsíců následovat otázky: „A kdy bude třetí?“ Myslela jsem si, že se takhle všichni ptají jen u toho druhého. To už je asi společností nastavená povinná otázka zeptat se, kdy bude to druhé. Ale to, že už i teď před porodem dostanu otázku, kdy bude to třetí, mě značně pobavilo. Takže předpokládám, že to bude stejné jako u Laury. Jen se změní pořadí dítěte. Možná pár odpovědím předejdu, když se svěřím tady.

Třetí bude. Bude, až nastane ta pravá chvíle a situace. Teď se moc těšíme, že si s manželem užijeme tyhle dvě naše princezny. Jak se budou vzájemně podporovat, vyrůstat spolu, bránit se a být ta nejlepší dvojka. Chceme se jim věnovat na maximum.

17 kilo nahoře

Mám za sebou další kontrolní monitory a poradnu v porodnici. První dobrá zpráva na úvod. Moje váha se konečně zastavila. Téměř jsem pokořila sedmdesátikilovou hranici, aktuálně mi váha ukazuje číslo 69, a to znamená 17 kilo přibraných. Když to číslo vidím, tak na mě jdou trochu mdloby, ale já zase věřím tomu, že tak jak to šlo rychle nahoru, tak to půjde rychle dolu. Postačí ten zápřah se dvěma holčičkami.

Monitory jsem absolvovala dokonce dvakrát. Jednou o víkendu, jelikož v pondělí jsem měla termín porodu, tak abych byla pod kontrolou. Gustička je šikovná a jde ve stopách Laurinky, takže tam sedím vždy povinných dvacet minut, malá skvěle spolupracuje, tak jsem hned propuštěna. Na druhém monitoru se mi dokonce objevily dvě menší vlnky, které zaznamenávají činnost dělohy. Ale já to neberu moc vážně. Stále předpokládám, že jsem zavřená na dva západy a sinusoida nesinusoida Gustička sama moc dobře ví, kdy bude připravená. Já si tu můžu cokoli plánovat, představovat, vysnívat si data, ale je mi jasné, že tomu jen tak neporučím. Nehledě na to, jestli bude po našem rodu a ještě k tomu lev, tak tvrdohlavost jí bude provázet po celý život.

S porodní asistentkou jsme se opět domluvily, že vyšetření není třeba, když nemám problémy, tak to pak nechám asi až na paní doktorce. Když jsem šla na nedělní monitory, tak akorát přede mnou z auta vystupoval tatínek s prázdnou autosedačkou a spěchal do porodnice. Asi si šel hrdě vyzvednout maminku s miminkem. Vždycky jsem to tam měla ráda, potkávat tu rodinku, jak odcházejí z porodnice, v autosedačce se jim krčí miminko, že není skoro ani vidět a pyšně si odnášejí nový život domů. Pokaždé si řeknu, kéž bychom to už byli my.

Královské dělení o prsa

Laurinka zřejmě opravdu čeká, až se mlíčko obnoví a bude se sestřičkou ještě bumbat. Momentálně má zamluvené pravé prso. Vždycky si na mě sedne, položí ruku na levé a povídá: „Mimi“, pak dá ruku na pravé a povídá: „Já“. Už jsem dokonce nevydržela a dovolila jí se přisát. Slyšela jsem, že děti velmi rychle zapomenout schopnost sát. U Loly to tedy rozhodně neplatí. Ale tím, že tam teď mlíčko není, tak ji to příliš nenadchlo.

Občas, když je unavená nebo jí je smutno, se přijde pomazlit a vždycky mě tak hladí a zaměřuje se na ta prsa a pak tak smutně povídá: „Já papat.“ Jsem velmi zvědavá na to, až uvidí sestřičku, jak se krmí, jestli ji to opravdu chytí. Osobně doufám, že se zpátky zamiluje i do nošení, protože to tulení a ta blízkost mi moc chybí.

Skvělá rodina

Veškeré mé zkušenosti s kojením, nošením a celkovým kontaktním rodičovstvím mě přivedly opět k myšlence, že jsem velmi vděčná za to, že mohu pocházet z tak veliké a široké rodiny, která k těmto všem věcem přistupuje naprosto skvěle. Kolikrát když čtu u ostatních maminek, jak jsou smutné z toho, že jim babičky, tetičky a jiní říkají, jak to nošení škodí, jak není potřeba kojit tak dlouho apod., tak o to víc si vážím veškeré podpory, kterou v naší rodině mám.

A třeba pro moji skvělou tetu, která má pátého chlapečka (poslední je starý s Laurinkou), bylo kojení vždy to nejpřirozenější a nejkrásnější, co jim mohla dát. Když jsem tam jednou byla s malou Laurinkou, tak za mnou přišla s tím, že se jí líbí, jak malou zavážu do šátku a že by to taky chtěla zkusit. Tak jsem ji seznámila s nošením a nosítkem. Byla jsem moc ráda, že jsem jí mohla poradit, byla to pro mě taková pocta, protože jsem to většinou já, která od ní čerpá informace.

Je moc fajn, když je okolí na tyto věci zvyklé a bere tak nějak automaticky, že to všechno k mateřství patří. Já si dneska nemusím připadat jako ta jiná, která zavádí kojení, nošení v šátku, látkové plenky apod. Pokaždé jsem ve všem našla podporu. Moje mamka mi zase vždycky vyprávěla, jak mě uspávala na rukou a jak to mazlení s miminkem bylo to nejkrásnější. Nedovedu si představit, že bych Lolu uspávala nějakým jiným způsobem. A u Gustičky to bude zrovna tak.

I manžel měl tento způsob velmi rád a bylo na něm vidět, že i on si ty chvilky s maličkou náramně užívá.  Někdo pak argumentuje tím, jak jsou děti rozmazlené a osobně nesnáším slovo „mamánek“. Laurinka je odchovaná na ruce, odšátkovaná, vymazlená a rozhodně bych netvrdila, že to způsobilo nějakou upjatost na mě jako mámu. Naopak. Je úžasná, jak je schopná se ke každému přitulit. Vzít ho za ruku. Rozloučit se s ním.

Čtěte také:

• KiSS syndrom – módní diagnóza nebo skutečný problém?
• 11 zásad jak komunikovat s dětmi
• Jak žít s dítětem ekologicky

Momentálně dokonce procházíme fází toho, že jakmile tu máme někoho na návštěvě a má odcházet, tak Laura u toho pláče a nechce ho pustit, objímá ho a nejraději by asi šla s ním. Je u toho moc roztomilá. Pak je schopná volat ještě půl dne: „Babi, babi“ nebo „teta, teta.“

Neříkám, že kdyby se rodina vyjadřovala v tom smyslu, že kontaktní rodičovství ne, že bychom se řídili podle nich, ale jen jsem svoji myšlenkou chtěla poukázat na to, že nás to vše o to víc žene dopředu. Přeci jenom první miminko je jedno obrovské neznámé. Spousty nových věcí, plno otázek, málo odpovědí. Na co všechno si rodič musí přijít sám. Poznávat se s novým štěstím. Učit se číst v jeho gestech, pláči. I přesto, že jsme se na Lolu obrovsky těšili, ten otazník byl veliký a nejistý. U Gustičky víme plno věcí dopředu a já osobně se ohromně těším, protože vím, že plno věcem předejdu, něco udělám jinak, ale hodně budu dělat stejně.

Je před námi můj doslova „vysněné“ datum 8. 8. Vysněné v tom smyslu, že se mi o tom datu opravdu dvakrát zdálo, tak jsem zvědavá, co ten sen měl tedy znamenat. Stále spoléhám taky na naši fenku Engie, která se mnou odrodila Laurinku a dřív než já věděla, že přichází porod. Zatím však Engie nejeví žádné známky předporodní nervozity, tak uvidíme, jestli i tentokrát mi prozradí, který den to bude.

Loučím se stále s Gustičkou v bříšku a přeji pohodové srpnové dny bez stále se opakujících vět: „Tak co?“

Bára

Bára právě prožívá 39. týden těhotenství. Vy také? Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?

Zdroj: Profimedia.cz