Bára ve 27. tt: Jsem šťastnou mámou každou sekundu

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Být mámou

V neděli jsme my mámy slavily svátek, který už i já mohu slavit jako máma. Jako dcera jsem si vždy dávala záležet na tom, abych svoji maminku nějak překvapila, něco jí připravila, nakreslila. Když jsem byla malá, psala jsem jí básničky, schovávala přání. Když jsem pak přišla do Prahy a moje maminka se dala na „fanouškování“ pražského maratonu, tak jsem si udělala tradici, že jsem jí pokaždé na maraton donesla bílého magnuma (moje mamka miluje bílou čokoládu), jelikož se většinou pořádal blízko svátku matek. Nikdy jsem tento den nevynechala a vždycky jsem se snažila ho něčím zpestřit jako dcera.

Dneska ho vnímám už z pohledu maminky a jsem nesmírně pyšná na to, že to tak může být. Od rána mi obě moje holčičky věnují každou chvilku, co mohou, Gustička mě kopala, dávala o sobě vědět. Pak spinkala, dávala mi darem to, že se cítí v bezpečí a může odpočívat. Měla také škytavku, kdy mi oznamovala, že ví, že na ni každou minutu myslím a velmi se na ni těším.

A Laurinka? Od té jsem dostala dárek ještě v noci, kdy místo na mně spinkala na svém tatínkovi. Tím mi dala možnost si o trochu více odpočinout, ale také mi dala najevo, že jsem jako máma vybrala skvělého tátu, o kterého se může opřít stejně pevně a dobře jako o mně a vždy pocítí ten pocit bezpečí. Dárky mi pak dává každou minutu, když pláče a utíká se schovat do mé náruče, když se usmívá a úsměv mi věnuje. Když mě nemůže najít a volá mami, když se ráno probouzí a musí mě hned opusinkovat a pohladit, aby mi dala dostatečně najevo, že je vzhůru a já musím vstávat také. Je to další z mých splněných snů. Být mámou.

Ale ne jen tak nějakou mámou. Mým snem vždy bylo mít velkou rodinu a být především šťastnou mámou. A to já jsem. To je ten největší dar, který mi můžou mé dcery dát. Mně jako jejich mamince. Být šťastná máma. A dneska už to vím a věřím, že to tenkrát věděla i moje maminka, i přestože jsem se jí o tom snažila přesvědčit všemi těmi dárečky, básničkami, přáníčky atd. Jednou jsem své mamince napsala větu, že jsem pyšná na to, že jsem její, protože vím, že můžu být jednou stejná. Dneska vím, že bych nechtěla být úplně stejná, protože jako každé dítě i já mám potřebu vidět chyby, které v našem životě dělala naše maminka a chtěla bych dělat všechno proto, abych se jim vyhnula a udělala to lépe. Ale stále jsem pyšná na to, že jsem její, protože je to pro mě máma, díky které dokážu tak moc milovat a ctít svou rodinu. Vážit si a milovat svého manžela proto, jaký je, a milovat své dcery, protože jsou naše, a že jednou můžou být stejné.

První odloučení

Poslední dobou stále více zabředávám do myšlenek a představ toho, až tu s námi Gustička konečně bude. Naposledy jsem vzpomínala na odloučení po porodu. Když se Gustička narodí, dostanu ji na holé tělo a pak s námi bude dvě hodiny na porodním sále, samozřejmě za předpokladu, že všechno bude probíhat tak, jak by mělo. Poté nás přesunou na pokoj šestinedělí a Gustička zůstane u sestřiček, abych si mohla trochu odpočinout.

Přesně takhle to bylo u Laurinky. Přijela jsem na pokoj a malá už tam nebyla. Nevěděla jsem ani, kde je. A hlavně jsem měla jen otázku, kdy mi ji přivezou. Pochopila jsem, že mám nějakou chvilku na to se zregenerovat se a „naposledy“ si více odpočinout. Jenže tím, že jsem nevěděla, kdy mi ji dovezou, a bála jsem se, abych něco nepropásla, tak jsem toho ani moc nenaspala. A spíše jsem čekala na to, co se bude dít.

V tu chvíli mi ještě nedocházelo to, že nemám u sebe svou dceru, ještě jsem tolik nechápala tu obrovskou lásku, která ve mně byla. Pak mi jí ale přivezli a my mohly naplno začít budovat náš vztah.

Předpokládám, že stejně tak by to mělo proběhnout u Gustičky. Najednou mě ale přepadla ta panika, která mi předtím scházela, že nechci, aby mi ji vzali na nějakou dobu. Sice budu unavená, neodpočatá, ale už teď je pro mě divná představa, že ten malinký uzlíček bude někde jinde než já. Uvidíme, jak to všechno bude, až ta chvíle nastane, ale už teď vím, že bez ní nedokážu být ani minutu. Je nádherné jak s každým miminkem se otevírají nové obzory.

Nikdy bych předtím nad tímto nepřemýšlela a neřešila to, protože jsem nevěděla, co velikého ve mně vypukne. Dneska mám v sobě tu ohromnou lásku už teď a dokážu ji vnímat. Už to není nejistota nebo otazník, ale už je to cílově směřovaný cit, který je tak obrovský, že mi pomůže překonat jakoukoli únavu i po náročném porodu.

Čtěte také:

• Velká láska vzniká u mámy na kůži
• Bonding – láska na první dotek
• Výběr kočárku je skutečná věda. Jak vybrat ten správný?

Sen o kočárku

Nevím, zda je to možné, ale přijde mi, že Laurinka se na hnízdění připravuje pomalu více než já. Poslední dny má u sebe stále panenku. Krmí jí, hladí, uspává. Stále ji balí do deky, připravuje jí věcičky. Je úžasná. Vždycky ji v takových situacích miluju ještě víc. Stále moc mi dává najevo, jak se těší na sestřičku a jak to dohromady všichni čtyři zvládneme.

Jinak bych řekla, že moje těhotenské hormony se opět udobřily a jsou zpět v takovém mém normálu. Můj aktuální největší těhotenský problém je řešení kočárku. : -) Denně sedím u internetu a hledám, koukám a vybírám. Jsem rozhodnutá ten po Laurince opravdu vyměnit, protože bychom chtěli chodit více na procházky a náš aktuální kočárek není vůbec dělaný do terénu. Sice jsem už psala, že máme tak trochu jeden vybraný, ale nakonec to ještě budu měnit. : -)

Rozhodla jsem se, že i na kočárku musí být vidět, že máme princeznu, tudíž chci, aby byl lehce růžový. Už se mi o něm i zdálo, takže je to jasné znamení, musíme nějaký vybrat.

V týdnu jsme sestavili i kolébku. Je nádherná. Na Laurinku jsem měla takový košík, ve kterém jsem se vozila ještě já, ale už měl něco za sebou, tak jsme pořídili něco jiného zase pro další generace. Je na kolečkách, takže se s ní budu moct pohybovat po domě. Ještě mám pár bodíků, které musím dokompletovat, a budeme plně připraveni.

U zubaře

Konečně jsem také absolvovala povinnou zubařskou prohlídku, zuby jsou v pořádku a nikde nic nečíhá. Tak jsem byla ráda, protože já a zubař, to je na román. 🙂 A když nemusím, vyhýbám se mu, co to jde. Mám tedy ještě z minula jeden malinký kazík, který stále odkládám, ale teď už mi paní zubařka dala termín, tak se pak musím psychicky připravit, aby Gustička nepoznala, jak se bojím.

Ne, teď už to naštěstí není tak hrozné. Ale ještě tak do dvaceti se mnou musela chodit moje maminka a držet mě za ruku. Pak jsem ale zjistila, že při vrtání mohu dostat mini včeličku a najednou nic necítím a je mi jedno, co se mi v puse děje. 🙂 Na příští návštěvu je se mnou objednaná i Laurinka, tak jsem zvědavá, jestli ukáže zoubky.

Mám nebo ne?

Už nám bude pomalu končit další měsíc od poslední kontroly a blíží se mi ultrazvuk s Gustičkou. Moc se těším. Už by měla mít něco přes třicet centimetrů, což mi najednou přijde hrozně moc, a to ještě nějakých patnáct, dvacet naroste. Přemýšlíme, zda si necháme udělat i druhý 3D ultrazvuk. U Laurinky jsme ho měli, ale bohužel pan doktor byl hrr, hrr takže nakonec nebyl nic moc. U prvního 3D ultrazvuku Gustičky to také bylo šup šup, takže se nám do toho příliš nechce. Ale zase se nechci ochudit o možnost maličkou na chvíli vidět a mít památku. Tak si asi hodíme korunou. 🙂

Já si jdu teď dát pořádnou kopu zmrzlinky a zajíst to melounem. Miluju léto, sluníčko, teplo a těhotenství. Doufám, že jste si milé maminky užily krásnou neděli tak jako já každý den s našimi poklady. Ať už běhají vedle vás nebo na vás z bříška ťukají a mačkají se.

Těším se na další shledání

Bára

Bára právě prožívá 27. týden těhotenství. Vy také? Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?