Bára ve 22. tt: Jak Gustička kurýrovala starší sestřičku

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Občas nás někdo popichuje, ať už konečně prozradíme Gustiččino jméno a nejvíc vždycky moje „šumavská“ tetička. Nenápadně vyzvídá a pak se mě zeptá, jak dlouho si myslíme, že udržíme to jméno tajit. : -) Myslím si, že to bude mít o to větší kouzlo, když se z Gustičky stane krásná slečna s výjimečným jménem. Občas nad ním ale přemýšlím.

Dělala jsem to tak i u Laury. Stále jsem si nebyla jistá tím, že Laura je to pravé jméno. Když jsem byla asi v pátém měsíci, tak jsem poprosila manžela, zda bychom ta jména nemohli projet znova, jestli jsme se tomu opravdu hodně věnovali. Dali jsme si tedy jeden večer kalendářní a zjistili jsme, že jméno Laura je prostě to nej. Mám to velmi podobně i teď s Gustičkou. V týdnu jsem jela sama v autě, měla nahlas puštěnou hudbu a uvědomovala jsem si, že za chvíli tu už budou dvě a že chci, aby Gustička měla stejně výjimečné jméno jako Laura. Stále jsem si to nové přemítala v hlavě. Pojila jsem si ho s příjmením, zda bude vhodné a jak ji budeme říkat a najednou to přišlo. To splynutí s mým vnitřním já a s rozhodnutím, že je to správné a spanilé jméno. Bude stejně výjimečné jako u naší první princezny.

První pád

Dalším novým okamžikem a pro nás velmi nepříjemným, který naštěstí dopadl dobře, byl Laurinčin první pád z postele. Vždycky jsem z toho měla hrůzu, aby se něco takového nestalo. A snažila jsem se dělat veškerá opatření. Jenže pak se to nějak všechno moc rychle seběhlo. Manžel spal po noční a Lola je zvyklá, když se vzbudí, tak ho jít hned objímat a pusinkovat. Teď si nad něho stoupla na posteli a chtěla ho zavalit, jenže byl už úplně na kraji a přepadla přes něho až na zem.

Bylo to šílené. Ve mně se všechno zastavilo. Malá začala plakat, ale spíš asi z toho, že se lekla, protože pak jsme zjistili, že zřejmě spadla na velkého krtka, který byl vedle postele. Takže se jí naštěstí nic nestalo, ale byl to opravdu velmi nepříjemný pocit a doufám, že máme tímto odbyto.

Velké focení

Začátkem týdne jsme měli opět focení v ateliéru Fotopromě.cz. Bylo to skvělé. Ale nejvíc si to užívala Laura. To byla teda modelka. Musela se nechat namalovat, pokaždé potřebovala přepudrovávat. Měla na sobě šatičky a pózovala snad na každém rohu. Takže nevím, zda v tu chvíli byla v hlavní roli Gustička a nebo Laurinka. : -) Každopádně do svého modelingového programu Laura Gustičku zahrnula a pózovala i s bříškem. Ukázala takové to svoje tulení, mačkání, pusinkování atd. Byly roztomilé obě dvě. Tak předpokládám, že budeme mít opět krásnou památku.

Netrvalo ale dlouho a naše modelka opět onemocněla. Začala jen rýmou, ale pak se přidaly horečky. Takže zase chuděrka nemohla dýchat a mně nastávaly náročnější dny a noci. Dostala i kašel, takže něco podobného, co měla před měsícem. Jen doufám, že tentokrát se z toho nebude kurýrovat tři týdny.

Vzhledem k tomu že nás za pár dnů čeká předoperační vyšetření na ty uzdičky, tak jsem šla s malou k paní doktorce, aby nám řekla co a jak. No a operaci máme teda posunutou až na květen, tak doufám, že bude už všechno v pořádku. Laurince sice nebylo dobře, ale já zase měla možnost pozorovat ta dvě úžasná stvoření, která si rozumí i bez toho, aby se viděla a znala.

Čtěte také:

• Jak správně ošetřit drobná poranění
• Reakce sourozence na příchod miminka
• Jak připravit dítě na příchod miminka

Souznění

Jednou dopoledne mi Laurinka usnula na klíně, měla více zvýšenou polohu a nedráždil ji tolik kašel, tudíž se jí lépe spinkalo. Najednou jsem cítila, jak jí tluče srdíčko přesně na moje bříško a v tom se probudila ta druhá cácorka a bylo to dokonalé. Jak kdyby spící Laurinku hladila a cítila to její bijící srdíčko, které bylo zrovna nemocné a Gustička jí chtěla pomoct od bolístky. Kopala a oháněla se tak dlouho. Proležely to spolu celou dobu a celou dobu jsem o obou dvou věděla. Navzájem se podporovaly a cítily.

Opět jsem si jen pomyslela, jak to bude úžasné, až tu budou spolu. Budou to báječné sestřičky. Každopádně Gustičce to bylo asi tak moc líto, že na sebe něco málo vzala a mě už druhý den pěkně bolí v krku. Tak doufám, že zůstane jen u toho a pomalu bolest vymizí. Venku už zase končí delší dešťové období, tak si musíme začít užívat sluníčka.

Pozor, zlý pes

Posledním nepříjemnou událostí v tomto týdnu bylo mé setkání se psem. Do teď stále nevím, jak bych se měla zachovat, kdyby se něco stalo. Nevím, jestli teď v tom těhotenství nejsem přecitlivělá a zbytečně jsem nemalovala čerta na zeď.

Šla jsem se s Laurinkou projít. Jen my dvě, taťka zůstával doma a uklízel. Šly jsme kus za barák, máme tam cestu přímo k hřišti, Lola se tam chvilku pohoupe a pak jdeme dolu. Už cestou tam nás míjel pán z vesnice se dvěma psy. Oba znám, když chodíme kolem jejich plotu, tak tam vždycky poštěkávají. Toho co mám méně ráda a přes plot mi přijde agresivnější, měl na vodítku a druhého na volno. Vše v pořádku, prošli kolem nás a my se zastavily na hřišti.

Za chvilku jsme šly dolu a v polovině cesty, ještě daleko od civilizace se otočím a za námi ten pes, co šel na tom vodítku. Zkameněla jsem. Nikde nikdo, jen já Lola a cizí ošklivej velkej pes. Laurinka byla ze psa nadšená, ale ve mně by se krve nedořezal. Vzala jsem ji rychle na ruku, jediné co jsem si opakovala, bylo to, že se na něho nesmím dívat, aby nepoznal, že z něho mám strach (jako na malou na mě skočil vlčák a bylo to šílené, z cizích psů mám hodně strach). Snažila jsem se Lauru držet co nejvýš, kdyby skočil. Pes se ale plížil za námi a pomalu nás docházel.

Bylo mi hrozně. Jediné, co jsem zvládla, tak jsem vytočila na mobilu manžela, aby aspoň věděl, kdyby se něco stalo, ale on mi telefon nebral. Za chvíli nás pes došel a šlapal chvíli vedle nás. Přišlo mi to jako věčnost. Nakonec přešel dál a tam už jsem vyhlížela první dům. Když se zastavil, já dostala znova panický strach, ale v tom se objevil někdo, kdo ho zná, a začal ho volat s tím, že asi utekl. Ufff. Bylo to za mnou a my to zvládly.

Ale doteď nevím, jak se příště zachovat. Stále mi jen běželo hlavou, že musím chránit Laurinku a Gustičku a že je nesmím dát. Pak jsem si jen představovala, jak ten pes na nás skáče a já jen marně volám o pomoc. No i tento zážitek dopadl dobře a stejně jako s Laurinčiným prvním pádem doufám, že máme opět vybráno.

I přes ty všechny lapálie, co mi ty běžné dny přináší, si těhotenství moc užívám. I přestože můj močový měchýř má potřebu mi stále hlásit, že je plný, i přestože moje váha stoupá do nebeských výšin, i přestože mé oblíbené spaní na zádech je již tabu, protože už se dusím, tak i přesto všechno to bříško miluju. Miluju, jak roste, jak je chlupaté, jak je velké a miluju toho drobečka, co tam na nás čeká.

Mějte jen krásné dny, a když by náhodou k Vám zabrousil tmavší mráček, tak stačí pořádně fouknout a on zase rychle odpluje. : -) Těším se na příští setkání a povídání.

Bára

Bára právě prožívá 22. týden těhotenství. Vy také? Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?