Bára v 11. tt: A zase ten listopad!
TĚHULKA LIVE! BÁRA Milé čtenářky, přicházím k Vám jako Těhulka LIVE! s pořadovým číslem 13. Třináctku jsem nikdy nevnímala ani jako číslo štěstí, ani jako číslo, které nosí smůlu. Nyní na něj ale pohlížím jako na číslo obrovské výzvy a možnost podělit se s vámi o jedno z nejkrásnějších období v životě.
Zdroj: archiv redakce
Jmenuji se Bára, mám úžasného manžela a naší téměř rok a půl starou princeznu Laurinku. Čas je nezastavitelný a já se ze své krásné naivní dvacítky přehoupla už téměř na realistickou sedmadvacítku. 🙂 Mimo aktuálně rostoucího bříška nám domácnost doplňují dvě fenky zlatého retrívra, které jsou naší nedílnou součástí.
Já a manžel pocházíme z velkých rodin, a proto jsme oba věděli, že chceme také hodně dětí. Nedávno mi povídal něco o pěti, ale to si zase nejsem jistá, zda jsme si zcela rozuměli. 🙂 Nicméně druhé miminko jsme chtěli od začátku. Už měsíc po mém porodu jsme se o něm bavili. A protože na Laurinku jsme si museli dlouho počkat, nechtěli jsme nic ponechat náhodě. Laurinku jsem plně kojila, tudíž jsem to brala jako jistou antikoncepci, i když se to nemá. Navíc cyklus se stejně dlouho nedostavil. Takže jsme druhé miminko od začátku nechali osudu.
Laurince bylo devět měsíců, když se mi vrátil cyklus a my se rozhodli, že nechceme miminko jako překvapení, ale že na něm chceme dělat vědomě. Uteklo pár měsíců a pokaždé mě navštívila známá „měsíční kamarádka“. V září jsem měla několik dnů zpoždění, což se teď nově vůbec nestávalo. Tak jsem samozřejmě vzala test a hned vyhlížela dvě čárky. Bez úspěchu. Za dva dny „kamarádka“ přišla. Vzpomněla jsem si na to nesčetné množství vyházených „jednočárkových“ testů u Laurinky, těch zklamaných očekávání a pocitů. Zařekla jsem se tedy, že si další test udělám až měsíc po vynechání.
Pak přišel ten náš listopad. Pro mě je to v určitém smyslu významný měsíc a taky jsme v něm před dvěma lety zplodili naší dceru. V tu dobu jsme začali řešit okolnosti kolem prodeje našeho domu a moje myšlenky se konečně od miminka odpoutaly, avšak v tom zdravém smyslu slova. Náhle tu byl začátek prosince a už zase to zpoždění. A ano, přiznám se, nevydržela jsem měsíc, ani dva týdny, ale spíše dva dny. 🙂 Manžel odešel na noční do práce, já uložila malou a plán byl jasný. Tradičně jsem namočila proužek a dala ho za sebe. Nechtěla jsem se ani dívat, protože výsledek mi byl jasný. Každopádně otočila jsem se asi do sekundy a nechtěla jsem věřit svým očím. Tak silně tam na mě svítily dvě čárky, že jsem ani nevěděla, jak tu rychlost a šok vstřebávat. V tu chvíli jsem pouze přemýšlela nad tím, jak to sdělíme našemu tatínkovi. Nakonec jsem to nechala na Laurince.
Když jsme ráno s Laurinkou vstaly, tak Luky spal po noční. Já jsem dala Laurince test do ruky se slovy, ať to donese tatínkovi. Ten byl velmi rozespalý a test chvilku převaloval v ruce, pak se usmál a řekl mi, že si takový umí taky vyrobit. 🙂 Nakonec jsem si test musela udělat za jeho přítomnosti a pak už propuklo to ohromné štěstí. Čekáme druhé miminko!
Čtěte také:
A jak to bylo dál?
Na Vánoce jsme rodině oznámili, že čekáme přírůstek. Všichni měli velikou radost. Mně se začátkem šestého týdne začaly klasické nevolnosti. Špatně mi bylo celý den, začátky byly opravdu náročné. Snažila jsem se však poučit z minulého těhotenství, kdy jsem do třetího měsíce jenom zvracela a pokoušela jsem se jíst v pravidelných intervalech. Při životě mě drželo ovoce, okurka a svíčková. 🙂 Hlavním nepřítelem se stalo stejně jako minule maso.
Na konci prosince nám paní doktorka poprvé ukázala srdíčko našeho nového pokladu. Na druhém ultrazvuku jsem už dostala těhotenskou průkazku a mimi na mě už z ultrazvuku mávalo. Bude to stejný raubířek, jako je Laurinka. Byl to zajímavý a krásný pocit. Zase ta samá kolečka, plánování kontrol, ultrazvuky, vysvětlování, genetika, registrace porodnice atd., atd. S tím rozdílem, že mi u všeho asistuje ta naše malá zvědavka a také už nejsem vytřeštěná z každého slova, které mi řeknou, protože již plno věcí znám a vím, co bude následovat.
A co vám povím příště? Třeba to, jak těhotenství prožívá naše malá, jak zvládám skloubit kojení a těhotenství, a nebo to, jak malou uspávám v nosítku a hlavou mi letí, jak to budu dělat za šest měsíců. Budu mít za sebou první genetiku a zase budu o něco víc vědět, jak vypadá naše fazolka.
Poslední věc, o kterou se dnes podělím, je „pracovní název“ našeho miminka. U Laurinky jsme název nezavedli, ale u druhého jsme ho měli hned. Když jsme tak koukali, jaká jména se nám budou líbit, tak mi Luky jednou už ze srandy napsal, že to bude Augustýn :-), navíc termín porodu spadá na srpen (August). Stal se z něho tedy pracovní název pro miminko. A náš Gustík vytvořený v listopadu, se má rázem plně k světu. 🙂
Těším se na další setkání. Bára 🙂
