Bál jsem se o ženu

Diano, gratuluji k miminku. Jaký byl porod?
Díky, jsem ráda, že malý je zdráv a že všechno proběhlo, jak proběhlo. Na to, že je mi 33 a jsem prvorodička, to byl asi dobrý porod. Trval něco kolem pěti hodin, byla tam se mnou dula, porodní asistentka a nakonec celou dobu nečekaně i přítel Marek. Lékař přišel pak až na konec kvůli nástřihu hráze. Pořád se mi ještě trochu špatně sedí.

Tak pěkně od začátku…
Nejprve jsme chtěli rodit v Krči, protože tam sídlí Laktační liga. Ale kurz předporodní přípravy byla hrůza, doslova facka. Vládl tam vojenský režim, všechny lékařské zásahy byly něco automatického, pouze na „epidurál“ se prý ptají, protože za ten se platí. Doktor nás uvítal s tím, že „asi máme zájem“. Když jsme mu řekli, že u porodu chceme otce i dulu, obrátil oči vzhůru a odpověděl: „kromě psa…“. Nechápal, že porod má být hezký, bral ho jako operaci. Mě například zajímalo, proč se rodícím ženám doporučuje za účelem úlevy lehat si na levý bok. Vedoucí kurzu to ale nevěděla. Pak jsem se dočetla, že je to kvůli zlepšení průtoku krve. Kurz jsme předčasně ukončili a přehlásili se na Bulovku. Za přínos kurzu v Krči však považuji informace o péči o novorozence.

Bulovka byla propojená s CAPem (Centrem aktivního porodu v roce 2005 – pozn.red.). Ale ani na Bulovce nebylo všechno růžové.

Pojďme ještě o krok zpět. Jak jsi otěhotněla?
Celkem snadno, ale předcházela tomu asi roční pauza v periodě. V létě 2003 jsem totiž vysadila antikoncepci a menses jsem dostala až za rok. (Marek komentuje: „To je vidět, jaký to jsou dryáky.“). Pak menses přišla a já jsem otěhotněla během dvou měsíců.

Těhotenství bylo bez problémů, doktoři mi říkali, že jsem ukázková. Měla jsem sice nízký tlak, ale to je normální. Jsem celkem fit, ráda totiž lezu po horách, jezdím na kole, běhám, plavu a chodím i do posilovny. Svoje sportovní aktivity jsem ale hned zkraje dost omezila, protože mi bylo zle.

Jak jsi tu novinku prožívala?
Byla jsem zaražená, cítila jsem velkou hormonální změnu. Nebyla jsem ve své kůži, to ale pominulo. Od druhého trimestru jsem zase chodila denně od pondělí do pátku do posilovny a skončila jsem až v osmém měsíci. Cvičila jsem ale přiměřeně, hlavně na ramena a záda, doma na balónu. Cvičení mi pomáhalo, a to i psychicky. Také jsem chodila na břišní tance.

Jak jste se připravovali na porod?
Začala jsem uvažovat o dule. Z toho, co jsem četla, jsem si říkala, že je to zdroj uklidnění, rady, informací. Dula, kterou jsme našli, byla skvělá. Je to pro ni poslání.

Šly jsme několikrát na kafe, vyprávěly jsme si o životě a Beáta mi dávala navíc praktické rady. Pořád jsme si volaly, psaly esemesky. Před odjezdem do porodnice jsme se pořád dokola radily o kontrakcích. Beáta je profesionál.

Podle čeho tak soudíš?
Nikomu nic nenutí. Říkala, že mnohé maminky chtějí epidurál a i když by ho nedoporučovala, určitě jim v ničem nebrání.

Maminky se podle ní dají rozdělit na tři druhy. Jedny to chtějí mít co nejdřív za sebou. Druhé ovládá strach. Třetí skupina si to chce prožít se vším všudy.

Rodící žena je však nakonec ten, kdo rozhoduje a dula se tomu přizpůsobuje. Konkrétně Beáta je pro přírodní porod, ale chápe vše. Já jsem taky pro přirozený porod, hledala jsem informace tímto směrem.

Marku, jak jsi k porodu přistupoval ty?
Jestli budu u porodu nebo ne, jsme nevěděli, říkali jsme si, že možná ani ne. Myslel jsem si, že bych to psychicky nevydržel. Po setkáních s Beátou ale všechno vyplynulo a nakonec jsem tam byl, a to celou dobu. Beáta vytvářela naprostou pohodu, vždycky poradila.

Upozorňovala, že jsou situace, kdy se nedá mnoho dělat, třeba při kontrakcích, ale že se dají zpříjemnit. Navigovala mě. Z ničeho jsem nemusel mít špatný pocit. Měl jsem hlad a žízeň, normálně bych se bál odejít, ale s ní nebylo čeho se bát.

Jsem nerv, měl jsem o Dianu strach. Díky dule se mi ulevilo, byla klidná, všechno věděla. Všem to doporučuju. Diana vnímala sama sebe, nechtěla se nechat rušit, dula ji uměla chytit na správných místech, normálního člověka by to nenapadlo.

Já jsem ale měl svou úlohu. Držel jsem, hladil, Diana se do mě zarývala jak do gumového míčku. Dula se věnovala zádům, pomáhala s dýcháním. Myslím si, že když je u porodu dula, nemusí chlap ani chodit na předporodní přípravu. A to, že budu vyřízenej, mi tam stejně nikdo neřekl.

Diano, jak to všechno vlastně probíhalo?
Do porodnice jsme dorazili v půl desáté večer, dali mě hned na monitor a pohmatem mi vyšetřili břicho. Byly to zatím jen poslíčky. Když porod začal, přemístili jsme se na přípravnu, kam několikrát přišla porodní asistentka, s naslouchátkem vyšetřila břicho, pomohla dojít do sprchy.

Kolem půlnoci mi odešla zátka, ale plodovka praskla jen trochu. Když jsem byla otevřená na čtyři centimetry a měla jsem už silné kontrakce, tak mě, myslím, porodní asistentka doprotrhla. Najednou to udělalo šplouch a ucítila jsem, jak se Štěpán začal hrozně drát ven. Změřili, že mu klesl tlak ze 130 na 80. Vnímala jsem, jak personál začal pobíhat, porodní asistentka řekla „na sál!“. To bylo ve tři čtvrtě na dvě, narodil se v půl třetí.

Na sále jsem byla na monitoru, asi jsem byla v agónii, moc si nepamatuju, Beáta mi dala kyslík, doktor mi udělal nástřih, porodní asistentka mi zatlačila na břicho… Doktor byl takovej nemluva, bylo mu asi pětatřicet, nástřih udělal automaticky, neptal se. Měla jsem zavřené oči, poslouchala jsem Beátu, popisovala mi, co se děje. Pak jsem dvakrát, třikrát zatlačila a byl venku.

Dali mi ho hned na břicho. Čekala jsem pláč, ale pořád nic, jen kníknul, ale neřval. Pořád koukal. Měl takový čelíčko, byl opatlanej, přikrytej plenou. Pak ho šli změřit, prohlédl ho pediatr, napsali mu na záda Kamarád a pak mi ho zase na dvě hodiny dali. Na Apgar skóre dostal samé desítky. Z toho jsme měli dobrý pocit.

Cítila jsem naprostou eufórii, mezitím mě doktor šil. Cítila jsem radost, koukala na človíčka, jak je veliký, že se tam vůbec vešel. Myslím, že je přirozené, že člověk hned na to špatné zapomene. Asi díky hormonům.

Jak jsi zvládala bolest?
To nemůžu popsat, nepamatuji si ji. Při kontrakcích jsem si říkala, že si nechám dát epidurál, mezi nimi jsem si zase říkala, že se to dá přežít.

Dula poradila chytrou metodu, abych kontrakce trávila čekáním na pauzu, ne naopak. Pauzy mezi kontrakcemi jsou dost dlouhé na to, aby se člověk vzpamatoval. Je to snesitelné. Hrozná ale byla bolest v kříži, ta byla horší než bolest v břiše. Znáte ty silné bolesti při menstruaci. No, tak tohle je asi desetkrát horší. Ta bolest nejde k ničemu přirovnat ani si ji vybavit.

Při vzpomínce na porod se rozhodně neorosím. Kdyby tam na mě někdo řval, bylo by to mnohem horší. Nikdo nás ale neomezoval.

Měla jsi nějaký nepříjemný zážitek?
Když se doktor ptal sestry, jestli jsem byla na přípravně. Nedali mi totiž klystýr a něco tam bylo. Asi na to zapomněli, nikdo se mě celou dobu „na záchod“ nezeptal. Klystýr rozhodně doporučuju, hlavně tomu, kdo se stydí a nechce se před doktorem po…

A co po porodu?
Měli jsme plný rooming-in. Kvůli zašité hrázi jsem ale nesměla tři hodiny vstát, takže Štěpána na tu dobu vzali na novorozenecké oddělení.

Tělesně jsem byla sice unavená, ale vůbec jsem nespala, byla jsem úplně zaplavená endorfiny. Hlava mi jela na plný obrátky a nemohla jsem se dočkat, až mi vrátí Štěpána.

A jak vám šlo kojení?
V tomto by Krč bývala asi lepší, má titul baby-friendly hospital. Tady byla jedna maminka, co si to stresem asi zarazila, chudinka se obviňovala, že je neschopná. Nám to taky nikdo neukázal, dali nám brožurku, ale praxe je jiná.

Kojení se mi nespustilo rovnou. Štěpán řval druhý den hlady, kojení se spustilo až třetí den. Nástřih mě bolí, kojit šlo jen na posteli, nepříjemné bylo hledání správné polohy, na to tam podmínky nejsou. Teď už je to dobrý. Proti bolestem prsů mi pomáhají masáže, pomohla i Beáta.

Všechno se stalo v pravou chvíli, jak mělo. Cítím, že mám život ve svých rukou.