Babička uměla léčit stromy

„Knížka odráží mé dětství v ideální podobě,“ tvrdí o své prvotině herečka. Píše už druhou knihu. Tu dokončí, jakmile nastoupí pořádné jaro. Na rozkvetlé louce se prý daleko lépe fantazíruje…

První byly kouzelné korálky

„Nejdřív mě napadly korálky, které by se v noci měnily na skřítky. To byl první moment. Pak jsem si začala psát sama pro sebe, pro radost na dovolené u moře a pak každou volnou chvíli. Nemyslela jsem si, že by knížka někdy vyšla, ale moc mě bavila ta činnost. V psaní je totiž oproti hraní obrovská svoboda.“

Holčičí knížka může bavit i kluky

„Zkusila jsem to číst klukům (synové Andrej 9 a Dalibor 7), i když si myslím, že je to knížka hlavně pro holky, ale měla ohlas, bavila je. Dokonce mi začali radit, ale už těch rad bylo moc, tak jsem jim řekla, ať si napíšou vlastní knížku. Některé jejich nápady jsem ale použila. Předčítala jsem knížku i dalším dětem, které u nás byly na chalupě na prázdninách a teprve když jsem viděla jejich reakce, dopsala jsem ji a poslala do nakladatelství.“

Mé idealizované dětství

Je to příběh holčičky Elišky, která je přecitlivělá, vznětlivá, ale i zvídavá a velmi chytrá. Žije sama s maminkou a snaží se zorientovat ve světě dospělých. I když je teprve předškolačka, jezdí sama autobusem za babičkou, dědou a vegetariánským strýcem Tondou na vesnici. Miluje život na venkově, přírodu, zvířata. Vůbec se jí nechce zpátky do města, protože se jí na vesnici dějí různé zázračné věci. Při putování ji doprovázejí skřítkové korálníčci, které normálně nosí na krku jako korálky.
Samozřejmě jsem čerpala z vlastního dětství, ale je to víc fantazie. Strýce Tondu jsem skutečně měla. Byl to pro mě předobraz dokonalého mužského světa. Strýc už bohužel nežije, tak jsem se k němu skrz toho zidealizovaného v knížce vrátila.

Babička léčila stromy

Dodnes mám v sobě tu směs pocitů z kostela, kam jsem s babičkou chodila: fascinace, zároveň zmatek, nepochopení. Chlad, krása, důstojnost, ticho. Rozčilovalo mě, že tomu nerozumím, přitom lákalo, vzrušovalo. Byla jsem pokorná.
Obrovsky mě oslovila příroda. Vyrůstala jsem sama mezi starými lidmi, tak jsem utíkala ke zvířatům. S babičkou jsme sbíraly ovoce do výkupu, neměly jsme moc peněz. Ráda vzpomínám na bedny s rybízem, jablky, třešněmi. Babička se nádherně starala o kytky, měli jsme úžasnou květinovou zahradu. Navíc babička uměla léčit stromy. Pamatuju si, jak nám vítr zničil starý ořech. Ulomil mu hlavní větev, babička byla moc nešťastná. Pak jsme se vypravily na kravská lejna na louku, těmi babička pomazala oba konce větve, ovázala je hadry a větev se chytla. Nikdy jsem takový recept neslyšela. Ani předtím, ani potom. Ale fungoval. Teď se k přírodě po letech znovu vracím.“

Knížka s námi žije kus života

„Rodiče mi bohužel číst nemohli, žila jsem s babičkou. Ta však špatně viděla. Sama jsem začala číst asi až v 6. třídě a od té doby čtu hodně. Klukům čteme pravidelně, odmalička, každý večer. Teď zrovna jedeme v Alence v říši divů, to je bere hodně, jsou z ní úplně vedle, a Čaroděje země moří. Ušila jsem si na sebe trošku bič, když vynechám jeden večer, hned se brání. Ovšem jsem většinou tak unavená, že usnu okamžitě, jak jim dočtu. Na nějaké probírání příběhu není síla. Vrátíme se k tomu na procházce, v autě, v úplně jiných situacích, takže knížka s námi žije kus života.