Babička
Nejen Božena Němcová věděla, jak důležitou úlohu hraje v životě dítěte babička. Ani já nedám na tu svou dopustit – však to byla právě ona, kdo mě konejšil, když na mně rodiče páchali příkoří.
Její kyprá babičkovská postava a bělavé vlasy ve mně odjakživa vzbuzovaly důvěru a pocit naprostého bezpečí. Vlastně se podobala jednomu andělovi na obraze Panenky Marie, který, co pamatuji, visel v její a dědově ložnici.
Zdroj: archiv redakce
Tato místnost měla své charakteristické zvuky, vůni a spoustu starožitných předmětů, které se mi už v raném věku natrvalo vryly do paměti. Letitá prkenná podlaha pod tíhou každičkého kroku zaúpěla, čas odměřovaly prastaré kyvadlové hodiny, které se vždy v půl a v celou ozvaly bimbáním tak mohutným, že rozezvučely celý pokoj. V koutě stával kolovrátek a nad ním visel krucifix s alabastrově bílou postavou Krista. Středobodem babiččiny ložnice byla její postel. Když mě trápily noční můry, stalo se lože mých prarodičů jediným útočištěm, které zaručovalo klidný spánek. V babiččině objetí a za rytmického dědečkova chrápání a tikotu hodin jsem vždycky usnula bezstarostným spánkem.
Babičce byl také adresován můj první dopis. Červenou pastelkou jsem na malý kus papíru napsala vzkaz a položila ho na práh babiččiny ložnice. Dopis měl být doručen ve vší tajnosti. Babiččinu diskrétnost jsem považovala za samozřejmou. Ale vzhledem k jeho obsahu se tak nestalo. Dodnes je tento záznam mého prvního písemného projevu uložen v rodinném albu. Na zažloutlém papírku stojí: „BABIČTO POVEDE MNJE ÍTRA DO ČKOLI? BABIČTO DI RANO FTOLIK FOLIK AČÍNÁ ČKOLA.“
Babička mě do školy vyprovázela tak často, jak jen jsem si to přála. Doprovodila mě dokonce za řadu let i k maturitě. Před zkouškou z dějepisu se ke mně přitočila a prohlásila: „Kdyby sis náhodou vylosovala druhou světovou válku, řekni, že tvoje babička tu dobu zažila a byl to čas tak strašlivý, že se ti o tom nechce ani mluvit.“ A z jakého historického období jsem nakonec byla zkoušená? Samozřejmě že ze druhé světové války. Vykládala jsem tedy hlavně o svědectvích mé drahé babičky.
Do třetice to byla opět má babička, díky které jsem vystudovala vysokou školu. U obávané zkoušky z českého jazyka jsem měla za úkol vypracovat větný rozbor říkanky z Hrubínova Špalíčku veršů a pohádek. Byla jsem v koncích, a tak jsem se rozhodla situaci odlehčit alespoň tím, že z téže knihy zarecituji Červenou Karkulku. „Píši vám za tři, ale poděkujte tomu, kdo vás tu básničku naučil,“ ukončil mé trápení zkoušející.
Tak tedy: DÍKY ZA VŠECHNO, BABI !!!
