Zvedáme kotvy

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Anitka – vědoma si nějaké „změny ve vzduchu“ – pomáhá velice. Jak se nám poslední týdny vede? To nejde popsat. Musíte to zažít. Nabízím ale malou ochutnávku v podobě popisu části jednoho všedního stěhovacího dne.

Poznámka: „Stěhovat“ jsme se začali už v srpnu, kdy se našli zájemci o náš byt. Tenkrát tedy jen v myšlenkách, které se postupem času zhmotňovaly ve skutečné stěhovací rodeo. Uprostřed chaosu se nacházíme asi čtrnáct dní. A už vidíme světlo na konci tunelu – neboli v našem případě skutečné denní světlo, jak postupně mizí krabice zakrývající výhled z oken. Pro lepší orientaci v následujícím popisu stěhovacího dne uvádím raději hned zezačátku legendu. Starý byt = byt, který opouštíme. Nový byt = byt, do kterého se chystáme nastěhovat. Další významnými pojmy jsou Krabice a Bublinková fólie. Jejich definice si prosím vygooglujte, ať si zbytečně nezasekám blog o důležitém tématu kravinami.

Ráno mám nejraději. Je tma jak v pytli, ale Anitka se rozhodla, že se jde vstávat. A balit. Když totiž začneme hned kolem páté, šesté, určitě toho zvládneme mnohem víc. Druhá možnost je ukecat dceru, aby si dala trochu mléka. O pár desítek minut později tedy skutečně vstáváme. Já vysátá a mírně nevyspalá. Anit spokojená. Sytá mateřského mléka a hladová po nových báječných zážitcích, které jí máma nachystá. Těmi novými báječnými zážitky už je několik dní skládání věcí do krabic.

Vykutálím se z postele (Anit na rozdíl ode mě ladně seskočí). Kuchyň vypadá jako po výbuchu granátu, ale vzhledem k blížícímu se dni D (tedy dni, kdy opustíme Starý byt) nepořádek neřeším. To je jeden ze světlých momentů celé stěhovací akce. Svléknu Anit pyžamo i plínu, postavím před ni Pana Nočníka a jdu vařit snídani. Anit způsobně sedí, něco žvatlá a já si spokojeně nasypu do pusy pár arašídů v karobu.

Vločková kaše z malinami pro Anit, Caro s rýžovým mlékem pro mě. Zatímco ruce chystají jídlo, očima skenuji, co vše musím dnes zabalit. Každý den, když Tom přijde z práce, odvezeme na Nový byt pár Krabic. Tímto tempem bychom měli zvládnout vyklidit Starý byt včas. Ještě nám pár dní zbývá.

Vyndám Anit z Krabice. Zatímco se vaří voda, nepřítomně vyskládávám myčku a sklenice rovnou balím do Bublinkové fólie. Anit se přijde podívat. Důležitě vybalí sklenici a ukazuje, že z ní jako pije. Pití. Zapomněla jsem dceři nalít její ranní doušek vody. Hned to napravuji. Ona mezitím chodí po bytě a mává sklenicí v ruce. „Anitko, sklenici zabalíme do fólie, ano?“ Ukazuje mi, že nejdřív dá napít svým panenkám. Přistupuji na hru. Když společně uhasíme žízeň páté pany, přesvědčím Anit, že teď je řada na ní. Posadí se tedy na stoličku a popohání mě svým „ham“. Servíruji kaši. U toho šlápnu ponožkou do něčeho mokrého. „EE-EE“ hlásí Áňa. Utírám čuránky. „Musím dát Anit plínu,“ říkám si v duchu. Krmím dceru. Po třech lžičkách končí. Krmím sebe. Balím další sklenici do Bublinkové fólie. Ne, to je pořád ta první sklenice. Sundám Anit ze schodů. Třeba by si ještě něco dala. Nabízím jí superzdravou sušenku bez cukru. Tváří se, že si dá. Ustříhnu další kus Bublinkové fólie.

Vyndám Anit z Krabice. Sklenice, která v ní zatím osamoceně leží, přežila. Ale něco k ní přibylo. Rozdrobená sušenka. Snažím se vytáhnout drobky. Jím rozdrobenou superzdravou bezcukernatou sušenku. A zajím ji hrstí arašídů v karobu.

Vyndám Anit z Krabice. V Krabici je podezřele mokro. Sakra. Proč jsem Áně ještě nedala tu plínu? Použiju hromadu papírových ubrousků a trochu Bublinkové fólie. Vše se zdá být v pořádku. Kde je Anit? Sundám Anit z pohovky. Ta je naštěstí suchá. Rychle dám Aňulce plínu a vysypu před ni pár hraček. Zabalím další sklenici do Bublinkové fólie a dám ji do Krabice.

Vyndám Anit z Krabice. Chvilku nepřítomně praskám bubinky v Bublinkvé fólii. Přitom šlápnu do něčeho hnědého. Uf, jen arašíd v karobu. Uklízím hnědou lepivou hmotu z podlahy. Balím další (už třetí!) sklenici do Bublinkové fólie. Krabice je ale plná. Plná hraček. Anit se vesele směje, jak mi hezky pomohla. Donese mi boty. Je zabaleno, jde se pápá. Až venku si uvědomuji, že mám vlhké ponožky, jednu navíc ulepenou od karobu. Neřeším. Jde se ven. Snad Anit utahám a uspím, abych dobalila aspoň to sklo… a večer, o mnoho arašídů v karobu, pár utřených loužiček a jednu nakřáplou skleničku později se to skutečně povedlo! Tom bude mít radost. Další Krabice může putovat ze Starého na Nový byt.

PS1: Nejsem prodejce arašídů v karobu, jen na nich teď prostě ujíždím (Tom mi na narozeniny koupil zásobu – i když ještě před týdnem se ten tříkilový pytel ořechů zdál notně plnější).

PS2: Nesmím zapomenout zmínit Tomovy rodiče, díky kterým šlo stěhování velké části věcí mnohem rychleji, než jak jsem právě popsala. Celý víkend u nás poctivě dřeli, měřili, nosili, vrtali. Vše se pohnulo tím správným směrem a my získali pocit, že to asi fakt zvládneme. Za to jim patří velké díky!

PS3: Vzkaz pro budoucí Veru: „Veru, až se budeš znovu stěhovat, prosím, objednej si stěhováky.“
.
PS4: A teď úplně mimo mísu. Minulý článek jsem psala o sobě – jednomatce – taky kvůli tomu, že sleduji dokument ČT o paterčatech. Jenže jak jsem se rozepsala, tak jsem to tam jaksi zapomněla zmínit, tak tak činím teď. Rodičům paterčat – Saše a Tondovi – patří můj velký obdiv. Zvládají to skvěle. A abych zůstala v tematickém rámci tohoto článku: S jedním dítětem se přestěhovat ještě dá, ale s paterčaty + synem? Když jen dovolím této představě vniknout do mé hlavy, tak mě napadá, že jsme vlastně prožili úplně pohodové stěhování.

Zdravím v den vydání tohoto článku už z Nového! Veru