Zoubky – úmorný běh na dlouhou trať

Už když Nikolce byly tři měsíce, říkal nám kamarád – lékař, že jí brzo vyroste první zub. No a už jí bude za chvíli osm měsíců a zoubek pořád nikde.

Zoubky sice Niky ještě nemá, ale jak je nevrlá, uplakaná, nebo chce hodně nosit, tak to pořád svádíme na rostoucí zub. Asi před dvěma měsíci měla z ničeho nic teplotu přes 38 ̊C, druhý den už byla úplně v pořádku, žádná rýma, kašel, nic. Říkali jsme si, že je to klubající se zoubek, ale zoubková víla stále nikde.

Minulý týden měla Nikolka průjem. Navíc byl tak agresivní, že spíš než průjmík, jsme řešili opruzeniny. Chudinka moje malinkatá. Při každém přebalovaní, třeba i po půl hodině, jsem jí musela osprchovat a namazat. Prý se tomu ale bohužel nedalo moc předejít. Důvod neznámý. Samozřejmě všichni říkali, že to bude kvůli zubům a první se vyklube každým dnem. A nic. Zub se stále někde toulá, i když Niky okusuje, co se dá. Takže stále na první zub čekáme a doufáme, že už všechny ty průvodní nepříjemnosti brzy pominou.

Každopádně, když Niky zrovna nebrečí, že chce spát, nebo že jí bolí ty zoubky, tak je s ní veliká sranda. Oblíbila si například takový zajímavý cvik. Leží na boku, má zakloněnou hlavu, přetáčí se na boku a přetáčí jen zadeček s horní nohou. U toho samozřejmě něco žužlá a povídá. Umí už říct: máma, bába, táta a ahoj. V podstatě teď mumlá „máma“ skoro pořád. Připlazí se ke mně, začne mě tahat za nohavici a rozčíleně říkat máma. Znamená to, že ji mám vzít do náruče a nosit. Už si prostě umí říct, co chce.

Plížením, plazením vpřed

Dneska jsem uklízela v ložnici a na malou dohlížel manžel. Kouknul na ni, kouknul do počítače a Niky byla pryč. Normálně mu „zdrhla“ až do chodby během pár vteřin. Je to naše malá průzkumnice. Navíc se po všem sápe, už před ní nic není v bezpečí. Hlavně ne moje vlasy. Někdy dokáže zatahat tak, že mi jich i pár vytrhne.

Zatím se jen plazí, péruje na kolínkách a občas se pokouší lézt. Ale jestli bude běhat, tak jako kope nožičkama, tak jsem v háji a měla bych začít trénovat sprinty.