Byl to krásný a velmi dojemný obřad. Samozřejmě, kdyby se náš starší mrňousek neprojevil jako pěkný neznaBoh, když musel manžel tento jinak opravdu dojemný okamžik řešit, protože Adámka velmi bavilo kopat v lavici do poličky a na ní ležící Bible. Ať ji dal Jiří kamkoli kousek na stranu, Adam se stále snažil do ní trefit. Musela jsem se jeho snažení pousmát i já.
A to ho samozřejmě vedeme k tomu, aby na knihy nešlapal, nemuchlal je, netrhal a tedy i nekopal do nich. Ovšem jemu to povídání bylo nudné a navíc na tak krásném místě musel najednou být stále na jednom místě a ještě oči všech směřovaly k němu a byl středobodem dění. To poslední dobou nemá zrovna v lásce.
To Zorinka plakala jen jednou – a paradoxně nikoli, když byla polita, ale hned zpočátku. Příčinou jsem byla vlastně já. Navlékla jsem ji totiž, no – jako do kostela. Přeci každý ví, že v kostele je zima. Zejména, když je zima venku. A to v neděli byla – snad poprvé za toto léto. Jenže tady se stále ještě drželo teplo minulých dnů, takže uvnitř bylo okolo 21 °C.
Tedy proto, že malinkatá měla dvoje punčocháče pod šaty, svetřík a čapku už nevydržela a musela jsem ji za obřadu svlékat. Naštěstí to trvalo jen chviličku a ničemu to nevadilo. Pak plakala až opravdu na konci. Obřad byl ve dvanáct a v půl jedné měla šílený hlad a chtělo se jí spinkat – byla přeci její spací a dlabací hodinka, tak proč tam někdo tak nahlas vyprávěl a nenechal jí v klidu spát? Musela jej okřiknout. Naštěstí to vyřešil můj prst, který jsem jí dala cucat. Dál už byl klid.
A tak naše Zora Eva Zlata a Adam Jiří Štěpán odcházeli z kostela nově narození a s nimi i já o něco klidnější. Kdyby se s námi – což se snad nestane – cokoli stalo, doufám, že nad nimi bude dohled. Nejen shora, ale každý má svého kmotra, který bere svůj úkol vážně. A my jsme klidní a věříme, že jsme si kvalitně a dobře vybrali. V případě potřeby se mají naše děti kam obrátit.
Po obřadu jsme se vší tou koncentrací babiček, tchýní a tchánů, přátel rodiny a k naší lítosti bez pana faráře jeli na chatu a ještě to řádně oslavili. Naložené masíčko na gril bylo ještě ze soboty, dort z oslavy narozenin také ještě ke kafíčku zbyl a voňavá zeleninka a sýr doplnily zdánlivě chudé menu. Předešlého dne totiž moji oba kluci spolu pořádali oslavu svých srpnových narozenin. Už odedávna slavíme narozeniny mimo léto. Alespoň odpadnou výmluvy na dovolené a podobné jiné akce. Přesto nás letos nebylo mnoho.
Nějak se stává pravidlem pro hodně lidí, nechat dovolenou na září. Přesto jsme se sešli a zejména Adámek na místním dětském hřišti oslavil narozeniny se vší parádou. Jeho dort s autobusem se velmi velmi povedl, Adam autobus ihned ulomil a zakousl se mu do zadní karoserie. Jeho počínání sledovaly zraky ostatních (zejména, nikoli však pouze) chlapečků s lítostí – a tak když odložil autobus vedle sebe na lavičku, domluvili jsme se spolu, že mu z něho uděláme mikrobus slepením předku a zadku a kousek autobusu dostane každé dítko.
Jinak pořádat oslavu na hřišti byl super nápad! Byli jsme tam asi necelé dvě hodinky, děti se vyblbly, potom na chatě už jen hezky spořádaně dlabaly a hrály si tak nějak umírněně. To Adam druhý den ne. Asi se mu vše tak líbilo, že na procházce s dědečkem se někde hodně rozjel s odrážedlem a spadl. Opět na pusu, jak je jeho zvykem. U přebalování jsme si pak všimli, že má ulomený kus zubu. No normálně to přes ten nateklý ret ani nemohlo být vidět.
Říkala jsem si, jak to bude těžké s ním navštívit zubařku a jak se bude bránit zákroku – a paní zubařka mě vyvedla z omylu. Budeme čekat, zda zub odumře nebo nikoli. A nesmí na to moc kousat – jen měkké věci. Naštěstí sám je tak chytrý, že zjistil, když ho bolí i kousání křupek, že si je buď láme, nebo strká až dozadu a tam kousá. K večeři mu chleba krájím „na ovečky“, konečně to tak tedy spapá i namazané lecčíms, tak snad se naučí jíst takto třeba i šunku nebo jiné věci, než jen sýr a máslo.
K obědu dostává vše nakrájené na malinkaté kousky. A už vyčuraně zjistil, že je pro něho pohodlnější nechat se krmit – že mu to ještě kousek odkrojím. Ale co by člověk neudělal, když se bojí o zub. Naštěstí jsou to jen ty první. Manžel má také ulomený přední, ale už druhý. Tedy prý kdysi měl zlatý. No to musela být nááádhera 😀
Zítra jdeme poprvé po prázdninách plavat. Adam už se strašně těší a já naopak. Budu muset zvládnout obě děti a Zorku přesvědčit, aby tam půl hodiny byla hodná a vyčkala, než se Adámek vyplave. Jsem zvědavá, jak to zvládneme a jestli se i časem naučí Adámek být tak hodný, aby mohla plavat i Zorečka. I já se dnes ve vaně skoro rozpustila! Poprvé po hooodně moc dlouhé době jsem měla chvilku pro sebe (Jiří vzal obě dětičky ven na procházku), dopřála jsem si koupel, pořádně umyla vlasy a ještě si namazala celé tělo.
O jizvu už jsem se ale postarat nedovedla, protože jsem viděla tu špínu v koupelně, a tak došlo na úklid. Raději. Ale i tak jsem si odpočinula a nabrala sílu. On totiž celý ten náročný program minulých dnů způsobil mé velmi pozdní chození do pelechu, proto se nyní loučím a jdu nabrat síly po tom týdenním maratonu a pro zítřejší povinnosti, a přeji, ať jste také jako znovuzrození.
Zuzana
