A znova do školky…

A já si ten Tobyho první den představovala tak růžově… Toby bude šťastný, že zase uvidí své kamarády, zapluje do třídy, po rodičích ani nevzdychne. Hmmm, tak tenhle scénář se nekonal.

Tobyho jsme šli vyprovodit jeho první den do školky všichni. Max se téměř ujal role v mém vysněném scénáři, zaplul do třídy, začal si hrát a na nás se ani nepodíval. Jenže Maxík nepatří do školky, ale do jesliček. Toby chtěl jít nejprve do jeho bývalé třídy, k učitelce Karen. To, že má třídu vedle a najednou tam není Karen ho zaskočilo. Naštěstí ale zjistil, že v jeho nové třídě je také spousta hraček a začal si hrát.

Po minutě za ním přiběhl Ilano, spolužák, a celý šťastný, že ho vidí se jal Tobyho obejmout. Tobymu se to nelíbilo. Chtěl si hrát. Byl čas se rozloučit a začalo to… „Ne, mami, musíš tu se mnou zůstat.“ „Já musím do práce, budeš si tu hrát a táta tě odpoledne vyzvedne.“ Toby se na mě zavěsil a nepustil. Max se rozkoukal, viděl, že na mě visí brečící Toby, tak se k bráchovi přidal.

Najednou jsem stála uprostřed třídy ve školce se dvěma plačícíma dětma. Vůbec celá třída byla plná plačících dětí, které se ve svém vzlykání podporovaly. Odejít ze třídy bylo i pro mě emotivní… Učitelka mi musela Tobyho doslova vyrvat z náručí. Ach jo, to opravdu nebyl scénář, který jsem si přehrávala v hlavě jako „první den ve školce“.

Toby tedy nechodí do školky zrovna s nadšením, ale od učitelek vím, že jen co Michel odejde, Toby přestane plakat a zapojí se do her. Odpoledne, když ho vyzvedáváme, taky nevypadá, že by ve školce strádal. Stejně jako Max. První týden po velkých prázdninách do jesliček nechtěl a ráno co ráno vzlykal. A dnes… ani nečeká, až mu sundám bundu a utíká si hrát. Odpoledne mě vítá znova s úsměvem a já vím, že byl spokojený.

Zaráží mě, kolik toho náš rok a půl starý chlapeček umí. Nebo spíš, čemu všemu rozumí. Nějak se ještě nedal na mluvení, spíš klasické slabiky. Máma, mňam – mňam, haf-haf, není… Ale cokoliv mu řeknu, ihned udělá. Večer se jen zmíním, že jdeme do postýlky, už vyskakuje z gauče, dává mi ruku a táhne mě ke schodům. „Ještě pusu tátovi…“ připomínám mu. Max se mě pouští a s úsměvem utíká k Michelovi, vrazit mu oslintanou pusu. Pak se otáčí k Tobymu, že mu také jednu pusu věnuje, ale Toby většinou nechce „Maxovo mokré pusy“, tudíž nastavuje ruku s tím, že si radši jen plácnout. High five! Max ho nadšeně plácá.

NAPIŠTE GÁBINĚ DO DISKUZE 

V postýlce dávám Maxovi do ruky láhev s večerním mlíčkem, Max mi ji po chvilce podává prázdnou a rukou mi ukazuje, že mu mám pustit „lálá“. Na chůvičce pouštím ukolébavku a zavírám dveře. Škvírkou mezi dveřmi vidím, jak si Max muchlá látkovou plenku pod sebe a spokojeně usíná. Kéž by bylo i Tobyho usínání takhle jednoduché…

Začalo září a k nám do města se začínají sjíždět studenti. Na chvíli se mi také zastesklo po školních lavicích a začala jsem na místní univerzitě hledat kurzy vlámštiny pro cizince. Protože už jsem nějaké kurzy absolvovala, mohla bych prostě jen pokračovat na další úrovni. Všechno by bylo super…kdyby měl den alespoň o pár hodin víc. S mojí pracovní dobou a dvěma dětma je to pro mě ale neproveditelné. Měli by existovat i kurzy pro rodiče s malýma dětma.:-) Kurz by začal, až děti usnou a trval by do té doby, než usnou rodiče 🙂

Stejně jako dneska, máme sraz s holkama, náš český babinec v Belgii… Sejdeme se postupně, podle toho, jak uložíme děti. Pokecáme v češtině a rozejdeme se zase postupně podle toho, jak hodně jsme toho předchozí noc naspaly.

Mějte se krásně a příště zase na napsanou.