Změna je život

Edík roste jako z vody. Při prohlídce v 6 týdnech měřil 56 cm a vážil 4,2 kg, dnes má již skoro 4,5 kg a určitě o další centimetry navíc, protože oblečení mu je stále menší a menší. Oblečení vel. 50 ani moc nevyužil, vešel se do něj asi prvních 14 dní a teď už mi vyrůstá i z 56. Proto jsem taky v minulém týdnu přetřídila obdržené dary (skoro všichni kupovali oblečení) a vyprala všechno o další velikost větší. Tím už mám zase plný koš na žehlení a nějak se mi v těch teplech do toho nechce. No a že bych na to měla nějak moc času, to se taky říct nedá.

S Edíkovým denním spaním je to jako na houpačce. Jeden den je skoro celý vzhůru a další den by pak klidně celý prospal. Pak následují dny více či méně přijatelné, kdy usne na půl hodinky až hodinku mezi jednotlivými krmeními, nebo alespoň spí chvíli ráno a pak až třeba odpoledne v kočárku. A tak se to u nás opakuje stále dokola. Už jsme si na to však zvykli a přizpůsobili se.

Extrémy jsme však zažili tento víkend. V sobotu trhal rekordy ve spaní. V 11 dopoledne se najedl, ve 12 usnul a probudil se až v 16:30 a kdybych na něj bývala nezačala mluvit, spal by asi dál. Zato v neděli nám pak předvedl, jak to vypadá, když se celý den nespí. Resp. spát by asi i býval chtěl, ale nešlo mu zabrat a byl z toho pěkně mrzutý, což nám dával dost hlasitě najevo. A to velmi teplé počasí mu k tomu jistě také nepřidalo. Ráno tedy spal asi půl hodinky, během dopoledne pak už jen čtvrt (pouze než jsme dojeli od nás k našim na oběd). Odpoledne jsme se šli projít s kočárkem. Mysleli jsme, že konečně pěkně usne. Omyl! Spal opět asi půl hodiny a pak nezamhouřil oči až do večera. Naivně jsem doufala, že když se v 6 večer nakrmí, tak po tom celodenním nespaní usne. Další omyl! Vydržel až do 9, kdy se najedl znovu a pak už toho i na něj bylo hodně a konečně usnul. Musela jsem si ho ale nechat v posteli, do postýlky nechtěl ani za nic.

Jinak většinu času trávíme doma. Na procházky chodíme tady u nás po vesnici, i když už mě to asi brzy přestane bavit. Z jednoho konce na druhý a zpět to máme obejité za hodinu a každý den chodíme stejnou trasu, kterou si někdy zpříjemníme zastávkou v cukrárně na zmrzlinu. Jsme pak velmi rádi, když vyrazíme na návštěvu k jedné či druhé babičce a můžeme se taky projít ve městě, popř. v lese, který mi tu dost chybí. Nevím, proč jsme se přestěhovali na vesnici, kde v blízkosti není ani kousek lesa… 😉 Občas si ho nahrazujeme procházkou po cyklostezce kolem řeky, tam je opravdu krásně. Jen úsek, který je obklopen stromy, není příliš dlouhý. Těším se, až nebudou taková vedra a budeme se po ní moci projít i dále, bez toho aniž bychom se uvařili na sluníčku.

Ona naše vesnice není zase tak malá, cest by tu bylo více, ale všude čekají nějaké nástrahy. Jedna vede podél silnice, kde jezdí i dost náklaďáků a i když Edíkovi nevadí hluk, nechci ho vystavovat tomu zápachu. Další pak vede sice klidnou zástavbou, ale kolem autoklempířství, které hlídá velký černý pes. To by sice tolik nevadilo, ale pes je puštěný na volno a když mají otevřeno, je otevřená i brána. A i přesto že nás od něj dělí ještě kopec (my jdeme nahoře a on je dole pod kopcem), tak se za námi vždycky vydá, protože s námi samozřejmě jde i náš čtyřnohý mazlík. Ještě nás nikdy nedostihl, ale posledně i ten kopec zdolal. Naštěstí se však nechal zlákat nějakým pachem u stromu a už dále za námi nešel. Při procházce tudy tak zažívám docela nepříjemné pocity strachu, takže se jí už raději vyhýbám. A další cestě by se dalo přezdívat štěkací. Je to zóna, kde v každé zahradě je nějaký pes, který si může roztrhnout plíce, jakmile mu někdo prochází okolo jeho majetku.

Nemáme to tedy jednoduché. 🙂 V pátek už jsem to nevydržela, sbalila Edíka a kočárek a vyrazili jsme se venčit do města. Vzali jsme s sebou i moji ségru a já si při dvouhodinové procházce zase po dlouhé době prošla trasu, kterou jsem hrozně ráda chodívala se psem, když jsme ještě bydleli ve městě. Přepadla mě trochu nostalgie a vzpomínala jsem, jak to bylo pěkné. Bydleli jsme v klidné části, nedaleko parku a řeky a všude jsme měli blízko. Když jsme večer vyrazili za zábavou, došli jsme domů pěšky z jakékoliv části města a nebylo to zase tak daleko. Někdy se mi po tom městském životu zasteskne. Teď jsme na vesnici, kde jsme odkázaní buď na auto, nebo na MHD a jak jsem psala, není ani moc kam jít se procházet. Má to ale zase jiné výhody. Máme sice malý domek, ale zato s vlastní zahradou a úžasně pohodové sousedy v okolí k tomu. A je tu božský klid. Nemusím každý večer poslouchat, jak hluchému sousedovi hraje televize na celé sídliště, nebo jak na sebe hulákají přes dva balkony babči naproti.

Jo a ještě zpět na začátek. Proměnu jsem si nerozmyslela, což ostatně ukazuje už úvodní foto. Bylo mi ale líto, když jsem viděla padat na zem mé dlouhé vlasy. Jsou to přesně tři roky, co jsem si je naposledy nechávala ostříhat takto na krátko a od té doby jen rostly. Strašně jsem tenkrát chtěla mít vlasy dlouhé, abych mohla vytvářet různé účesy. Nebavilo mě, že s krátkými vlasy se nedá nic moc vymyslet, že účes je víceméně pořád stejný. No a tak mi narostly. Vytváření účesů mi však vydrželo jen chvíli a poslední dobou mi byly dlouhé vlasy spíš na obtíž. Jejich úprava byla zdlouhavá, v rozpuštěných mi bylo teplo a tak jsem je vždy stáhla vzadu do gumičky, vpředu zadělala sponkou, aby mi nepadaly do očí a měla jsem tím pádem stále stejný účes. Proto jsem si začala pohrávat s myšlenkou, že si je nechám opět zkrátit. Nebýt však ségry, která mi řekla, že mi kratší vlasy sluší víc, asi bych do toho teď ještě nešla. Reakce manžela, když mě uviděl, mě ale přesvědčila, že jsem udělala správné rozhodnutí. 😉 Změna je život!

D. + E.