Zpočátku týdne to sice vypadalo, že se nám ta rodinná nemoc ještě zkomplikuje, protože Alexovi se vrátila laryngitida, nakonec to ale nebylo nic velkého a k dnešnímu dni je nám všem už hej. Raději se mě však ani neptejte, který den to je. Brzy totiž asi dostanu pěkně za uši za to, jak své články píši stále víc na poslední chvíli. Jenže ve víru nemocných dětí, sebe samé a přichcíplého tatínka prostě nebyl čas. A hodilo by se připomenout, že jelikož mám doma jen samé chlapy, tak je to práce kolem na smrt nemocných. 🙂 Zábal na krček sem, peřinky tam… A řeknu vám, že v protivnosti se předháněli.
Když se zaměřím na sebe, tak po takřka třech prochrchlaných týdnech se také konečně cítím lépe a je to znát po celém těle. Zase si všechny domácí práce zvládám přece jen o něco lépe a více s přehledem tak, jak jsem zvyklá. I přesto si ale uvědomuji, že mi nastávají krušné časy. Stále častěji totiž přicházím na činnosti, se kterými mám, vzhledem ke svému stavu, problém. Tak například nějaké rozumné nebo snad dokonce elegantní obouvání bot jsem již vzdala. Prostě si raději kecnu doprostřed chodby na zadek a zavážu si je. Je to totiž jediný způsob, kromě toho kdy mě obouvá přítel, při kterém mě netlačí pupík.
Byla jsem v uplynulý týden natolik zaneprázdněná a unavená, že jsem se omluvila dokonce i z kontroly na gyndě. Tudíž mě teprve čeká. Předpokládám ale, že kdyby výsledky z cukrovky byly špatné, už bych to dávno věděla.
Naštěstí bych řekla, že bolesti zad trochu ustoupily. A až do dnešního odpoledne jsem si říkala, jak je mi vlastně zatím jinak prima a že oproti těhu s Maxem jsem zatím více méně bez poslíčků. Chyba! Během odpoledního uspávání Maxe mi podbříškem projela taková bolest, že jsem nadskočila a chudinku Maxíka málem vzbudila. Vykanula slzička bolesti, jak jsem tím byla zaskočená a dalších deset minut jsem raději zůstala ležet vedle broučka a čekala, jestli bude klid. Naštěstí se nic nedělo a tak jsem opatrně vstala a odporoučela se na gauč. V tu chvilku jsem se ale docela vylekala, že se něco děje, neboť tento druh bolesti je nezaměnitelný. Chtě nechtě jsem si tedy opět nastínila, jak porod bolí. No FUJ!
Celé odpoledne mi potom bříško bylo nepohodlné a poslíčky přicházely a odcházely. S Maxem jsem je měla skoro denně už od třicátého týdne.
V podvečer jsem skočila za roh do krámu pouze pro knedlík k večeři a během těch pár metrů se můj pupek stal kamenem, který jen křečovitě tlačí. No mohu říct, že po dnešku už se tak klidně necítím a říkám si, hlavně abych to ve zdraví vydržela co nejdéle.
Co se příprav na Dexíka týče, tak jsem se zatím zmohla pouze na seskupení oblečků a dokoupení pár kusů. Vůbec se ale netěším na to praní, věšení a žehlení, které mě čeká. Našeho taťku ještě doma také do konce měsíce čeká nějaká práce. Musíme to vše zvládnout.
Dexík se má stále k světu. Okopává mě v kteroukoliv denní dobu a musím říct, že už to opravdu není zdaleka jen příjemné. Já se ale snažím, alespoň večer u sledování filmu, si to náležitě užít. Každá žena co to zažila, ví, že je to nezaměnitelný pocit a že se po něm člověku po porodu opravdu stýská.
Maxík se konečně dočkal lepších nálad. Svůj podíl na tom budou mít i právě prořízlé jedničky nahoře. Takže jak říká náš táta, teď už je to „čtyřzub“. A v pohybových pokrocích také nezahálí. Všude si stoupá, všeho se chytá a pokouší se přepravovat. A jde mu to den ode dne lépe. Začalo ho strašně bavit hrát si s kostičkami všeho typu. A už je to doopravdy hra. Přendává je z jedné krabičky do druhé, přebírá je. Už to není jen mimi-ocucávání. Však mu taky za necelé tři týdny bude už rok. Neuvěřitelné. Brouček nám teď doslova vylítl před očima z miminka v chlapečka.
Alex, kterého nemoc postihla asi nejvíce, nám dal pořádně zabrat. Znechucený z toho, že zhruba jeden týden chodil ven vždy jen na chvíli a bez kola, aby se neuřítil, nás doma pěkně zvládal prudit. On by byl venku nejraději pořád a tentokrát ho v tom zklamala i babi. Měla ho na den a noc na společné marodění s naším sedmiletým strejdou. Kluci snad i díky tomu, že byli spolu, vydrželi ležet vedle sebe na pohovce v peřinách a nelítat jak divoká zvěř.
Maxíka naopak dlouhé procházky s kočárkem doslova obtěžují už od narození. Nikdy nám v kočáře nechtěl moc spát. To se kupodivu zlepšilo po tom, co nastal čas sporťáku, ale stejně se doma vychrní nejlépe a do dobré nálady. Po hodině sezení na kočáře a čučení kolem sebe ho to evidentně začíná štvát a pomalu brblá. Pokud nedostane do ruky pití, nebo něco na zub, přijíždíme domů se značně rozladěným jedincem, který záhy pookřeje, jakmile má tu možnost se doma rozutéct kam se mu zachce. A pak se snažte je pusinky skloubit dohromady tak, aby byli spokojení oba.
Jinak Alex začal opět trošku víc vzdorovat. Tentokrát už se jeho tvrdohlavost snad ani nedá k ničemu přirovnat. Chudák kluk je i sám proti sobě. Když mu spadne autíčko z lega a rozletí se na kousky a já mu řeknu, ať ho sebere, že ho složím, tak začne vztekle brečet že ne a ne a ne. Zkrátka některý den je lepší a jindy se prostě rozhodne, že bude ignorovat anebo odporovat veškeré maličkosti, kterou po něm chceme. Postavit hlavu si tedy opravdu umí. Však to má také mít z koho. Z nás obou rodičů.
A na závěr si neodpustím perličku o tom, jak i malé děti jsou vyčůrané a líné. Max sice lézt zvládá, preferuje však plazení se po břiše. Aneb jak říká jeden náš film „Já bych chtěl bejt hadem, protože ten, když jde, tak u toho leží“. No a našeho broučka nachytáte na čtyřech jen ve vzácných chvílích. Pokud ho tedy nesvléknete a neposadíte na předložku do koupelny, jako to dělám vždy před koupáním. To naše neposedné dítko ani omylem nevydrží sedět na zadku a čekat až se mu natočí vodička a tak se začne pohybovat koupelnou. Jenže tam jsou dlaždice. A ty studí. Takže v zájmu zachování teplého bříška a pindi se koupelnou pohybujeme zásadně na čtyřech. Ovšem jen do té doby dokud se bříškem opět neocitneme nad předložkou. V tu chvíli a ani o centimetr jinde sebou plácne zpět na zem. Toliko k vyčůranosti našeho zatím nejmladšího člena domácnosti.
Mějte se jen krásně. Pavlína
-352x198.jpg)
