Ženy, dívky, holčičky

V tomto týdnu jsem totiž děti poprvé od porodu dcery na „tak na dlouho opustila“. Na celých osm hodin. A bylo to fajn. Nejdřív jsem se cítila trochu špatně – nechat doma tříměsíční miminko a jít plesat, ale ten pocit mě opustil už v taxíku. Šla jsem na ples totiž pracovat a hlavně jsem si vzpomněla na Sex ve městě – jak jede Charlotte na dovolenou bez dětí a má asi spíš pocit, že by měla mít špatný pocit, ale přiznala si, že ho nemá a pronesla něco jako: Já svoje děti šíleně miluju, ale teď jsem vlastně šťastná, že jsem chvíli bez nich. Lépe bych to nevystihla. Hlavně jsem nejela na dovolenou, ale organizovat ples naší školy.

Plesy pořádám v rámci sdružení rodičů a přátel školy, jež vedu, se dvěma kolegyněmi každý rok. Letos jsme společně připravily už čtvrtý ples a zase jsem nepila – poprvé jsem byla svobodná, podruhé vdaná a těhotná, potřetí zase těhotná (ale ještě jsem to nevěděla) a zároveň kojící a letos „jen“ kojící. Žádný alkohol a žádný problém. Střízlivým okem jsem pozorovala nemiminkovský svět. Neměla jsem na sobě oblečení uzpůsobené k vyndávání prsou. Měla jsem kabelku namísto přebalovací tašky. Měla jsem podpatky, secesní „zcuchané“ lokny (fakt se kamarádce Katce účes povedl!), ušité originální šaty (děkuji, Pavlo), mluvila jsem jen s dospělými, tančila, zdravila se se studenty, pracovala, odpočívala, zkrátka jsem byla namísto matky na osm hodin dáma.

Už na odpolední zkoušce nástupů a půlnočního překvapení jsem se dozvěděla, jak úžasně vypadám po dvou dětech – kolegyně, kolegové i studenti mi zvedali sebevědomí. A dělalo mi to sakra dobře (ale samozřejmě jsem se předvedla v nejlepším světle, vzorně upravená a hlavně s totálně šťastným výrazem, že jsem mezi lidmi). Taky jsem ale pochopila, že mám ještě zjevné potěhotenské břicho. Studenti mě nenechali stát frontu na pití, a tak mě vždy někdo pustil před sebe a najednou slyším: „Á, těhotný předbíhaj´.“ Tak jsem hocha upozornila, že těhotná vážně už nejsem a že jsem se jen prohnula v zádech, abych si ulevila od bolesti, a břicho tak trochu vyvalila. Kromě toho, že student poctivě zrudl, navrhl mi jako omluvu koupi drinku. Celkem jsem na tom trapasu vydělala. O půlnoci jsem přijížděla s náručí květin domů a bylo mi skvěle. V našem bytě bylo vzorné ticho a tma, děti spaly, manžel spal a odstříkané mléko pro Kačenku vyšlo akorát.

A v čem tkví poselství mého příběhu? Duševní hygiena by měla být pro každou matku samozřejmostí. Jeden pozitivní zážitek a totální vykročení z maminkovské role mi nalilo tolik energie do žil, že z ní budu čerpat ještě hodně dlouho.

Jenže to není zdaleka vše. Můj pozorovací duch měl žně – v Lucerně jsem viděla hodně interakcí matek s dcerami, slzící rodiče, proměny dívek v ženy ve večerních róbách. Když znáte studentky v mikinách z teplákoviny a v džínách a najednou se před vámi objeví ve velké večerní, je to celkem kontrast

Vzpomněla jsem si na příspěvek v časopise, kdy si čtenářka stýskala nad tím, že se jí podařilo přivést po dovu synech na svět vysněnou dceru. Matka se těšila, že bude dceři šít oblečení, budou spolu chodit nakupovat, řešit módu a povídat si o chlapech a ejhle – její dcera prý vypadá, jako když utekla z „gotickýho hradu.“ Emo styl nebo skate styl u dívek často rodiče taky nenesou zrovna nejlépe, hodně piercingu nebo vyholené hlavy zrovna také ne, tetování… jéje. Musím taky na sobě zapracovat totiž – ve svojí holčičce vidím holčičkovatou holčičku a nedovedu si představit, že by to jednou mohlo být jinak. V oblečení dcery se vyžívám daleko více než u Toma. Má krásná modrá očička a v týdnu podtrhneme její dívčí styl náušnicemi. Šaty má už několikery a jsou jí tři měsíce. Považuji se za ženu-ženu, co má ráda šaty a sukýnky, náušnice a mikinu mám ve skříni jen jednu. Jsem napnutá, zda má moje dcerka dost mých ženských genů, zda jí zvládnu nevnucovat proti její případné vůli šaty a sukýnky, zda ustojím její případný gothic style (nebo co bude za patnáct let?) a jak jí budou slušet náušnice.

Zdraví vás Kateřina, matka, co má vážně fajn starosti, jak vidít