Že bychom třeba vymalovali?

 Foto z ateliéru Fotopromě.cz

Nicméně po poradě s lékaři, vyšetření a provedeném ultrazvuku bylo tedy rozhodnuto – za mého souhlasu, že to zkusíme opět normálně. A kdyby něco…

Pochopila jsem, že něco se může stát asi tak z 50 %. Pokud porod nebude mít určitou návaznost, kvůli předešlé operaci by bylo třeba přistoupit k sekci mnohem dříve, než minule. Tedy žádné čekání na Godota, ale pěkně ráz na ráz. Ale bude se nechávat efičce prostor k normálnímu započetí porodu, žádná vyvolávačka a pokud by se nerozhodla, tak jako Adam, do 41. týdne, uděláme císaře rovnou. Teď je totiž v normě, to znamená, že má cca 3 400 g a normální velikost hlavičky i bříška. Jenže čím později se rozhodne ven, tím bude větší.

Tak bylo rozhodnuto a tak tedy uvidíme. Karty a možnosti jsou rozdány, vše naplánováno… je to na ní.

Jsem docela ráda, že mě nikdo k ničemu nepřemlouval, nikdo netlačil, možnosti byly předestřeny celkem rozumně a s nadhledem. Vyšetření provedena pečlivě…až bych řekla, že hodně. Na monitor jsem musela totiž dvakrát. První se panu doktorovi nelíbil, že prý je efičky srdíčko nějaké moc rychlé… trošku mě tím vyděsil, ale za dvě hodinky jsme se s Adámkem, tentokrát už bez babičky Zlaty, protože musela v půl jedné na autobus do práce, dostavili znovu a dopadlo to všechno v pořádku. Efička prý asi předtím někam běžela. Podruhé už bylo vše v pořádku, přestože se mnou byl Adam uvnitř místnosti a za zvuku hudby se kroutil a tančil střídavě nožičkami, zadečkem a ručkami tak, že jsme se se sestřičkami, paní vedle na židli a panem doktorem všichni svíjeli smíchy.

V mezidobí jsem stihla v místním bufetu ke koupenému koláčku ráno přidat v poledne i oběd. Měli vepřové na mrkvi s bramborem. Myslela jsem, že Adam bude se mnou a teplé mu udělá dobře. No co myslíte? U pokladny, na tři metry, zmerčil lízátko. A bylo po obědě. Slízal lízátko, vypadal jako prasátko a oběd zůstal na mně. Ale nebyl to vůbec problém. Bylo to tak výborné a já měla tak obrovský hlad, že jsem to do sebe naházela s chutí a bez výčitek. Musím to doma brzy také spáchat. Mám na to chuť už dlouho… a jednou mi to teda moc nestačilo.

Co se týká příprav, tak do porodnice mám snad všechno sbalené. Jen efička ještě ne, musela jsem v neděli na chatu, abych našla zavinovačku do autosedačky. Nikde doma jsem ji totiž neobjevila a jsem ráda, že jsem se nespletla. Jiří přehlédl jednu tašku s mimisičími věcmi a tak to musím ještě vyprat a připravit. Jsou to ale právě jen zavinovačka a nějaké další větší kusy, které nebudou potřeba hned – až tedy na tu zavinovačku.
Také jsem odnesla botky po Adámkovi do bazaru, připravila ještě nějaké další na prodej a roztřídila, co si pro efičku nechám a co nikoli.

O přestěhování ložnice jsem vám psala minule, kromě první noci však Adam nějak nerespektuje hranice postelí a Jiřího budí téměř každou noc spaním na jeho hlavě, nebo alespoň snaze o to. Ráno je pravidelně nacházím ležící ve vzájemném objetí.

Dál se nám povedlo ještě více přebrat věci a některé zase odvézt na chatu. Dát sítě do oken a přestavět obývací pokoj, aby bylo víc místa, až tam bude sedačka pro odkládání prtěte, aby měl Adámek také místo na hraní a nezmenšil se mu jeho prostor.

Poslední, co zbývá je přehodit novou přebalovací desku na pult. Na to ještě nebyl čas. Ale to mě už tak neděsí, protože to kluci případně zvládnou i beze mě.

Takže resty mi zbývají už jen nemiminkovské. A ty už nejsou tak strašně důležité a případně počkají…

Uvidím, jestli si ještě něco nevymyslím. Že bychom třeba vymalovali? :o)

Zuzana

Zuzana právě prožila 35. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?