Zavři uši

Chatařská idylka trvá ale od soboty do čtvrtka. Pátky jsem překřtila na hlučné dny. Poslední pracovní den všichni přijíždějí do svých chat a honem vytahují sekačky, pily a plotořezy. Drnčí to ze všech stran, mezi živé ploty doléhá cvakání klik aut a pořvávání typu: „Vyndal jsi tu tašku s jídlem? Zapoj honem lednici. Posekej, ať už je klid…“ A mnozí, kteří by možná zrovna nezastřihávali ploty nebo nepěstili trávníky, začnou, aby se to svezlo s jedním hlukem a aby bylo už to ticho, kvůli kterému sem všichni jedeme. Není to pražské nepříjemné hlučno, před kterým ujíždíme. Je mi celkem sympatické, ale všeho s mírou.

A co na to děti? Reagují okamžitě – Tomáš vyjíždí se svojí sekačkou na trávu, která po zapnutí zahlásí něco jako: „Tráva je vysoká. Trávník potřebuje nový sestřih.“ S rachtáním skončí, když Lukáš doseká doopravdy. Kačenka leží na dece a hraje na dětskou kytaru, respektive mačká tlačítka a pomáhá tak vyluzovat další a další zvuky. Kytaru miluje a nedovede nehlučit, když už, tak už. Nějak jsem se zastavila a uvědomila jsem si, jak všechno od mých dětských let pokročilo do většího hlučna.

Jako malá jsem měla na chatě panenku – ještě jinak – se ségrou jsme měly panenky, nachlup stejný typ, ale sestřina byla bruneta, moje blondýnka. Spíš peroxiďačka. Pojmenovala jsem ji Káťa (že by to bylo předurčení mého budoucího živého miminka?) a s druhou Alenkou svorně bekaly. Byly to ve skutečnosti spíš bekací panenky, které při otočení na záda vydávaly tak pracně: beeee. A jak jsme byly šťastné, že nám nány bečí, a tlačily jsme žluté zmenšeniny skutečných tehdejších kočárků s kovovou konstrukcí a plastovou copánkovou rukojetí. A ještě jsme měly štěkajícího chodicího psa, který v břiše tahal těžké buřtové baterie, aby sem tam vyštěkl. O dnešní nabídce mluvících hraček by se nám tehdy mohlo jenom zdát. To o čtyři roky mladší brácha měl už robota a houkací auta a nějak se od té doby hračky rozmlouvají čím dál samozřejměji.

Kromě sekačky a kytary máme ještě mnohé. Tomášovi mluví Bob i Bobek, Kačence Kvapník – to jsou jejich usínací plyšovky, dárky k narození. Jedním z nejlepších kousků je štěkající pejsek, který dokonce chodí a vrtí ocasem. Když jsem byla s Kačenkou sama doma, spala jsem s ní ve velké posteli a malá usínala s panenkou. V noci jsem na ni (panenku samozřejmě!) nějak nalehla a ozvalo se do úplné tmy: „Mám tě moc ráda, mami.“ To není normální, takhle se lekat kvůli hračce, zdá se mi. A jednou z nejšílenějších věcí uklízenou na samotné dno koše s hračkami, tou je vrtačka, která kromě hluku koulí očima a na konci práce se pochválí. Mluvící plyšáky i panenku mám ráda a děti bez nich nedají ani ránu. Ale asi proto, že je Lukáš bubeník, jsme dostali pro děti tamburínu a dokonce celou sadu hudebních nástrojů vč. bubínku s paličkami. Když k tomu přidáme auta s houkačkami a zvukové knížky, začíná se zdát, že je to v rukou našich malinkých dětí už trošku moc.

Takže se nabídlo jediné řešení – hračky jsme doslova hodili do klidu. Kromě plyšovek a červené kytary – sekci TOP – jsme zbytek přestěhovali na chatu a v hlučné pátky mohou děti přidávat ruku k dílu.

A pak? Pak se vzbudíme do tichého sobotního rána. Stále víc si uvědomuji, jak je nesmírně ozdravné prostě jen tak být v tichu a klidu venku. Ticho léčí, to jsem si ověřila zvlášť, když mě bolely zuby a čelist, vlastně celá hlava. Tomáš stále častěji hlásí: „pipinka“, protože prostě konečně ty ptáky zpívat slyší a neupozorňuje na ně, protože vidí jít po chodníku holuba. Hlavně Kačenka nádherně spí. Spí víc než v Praze, hlouběji a kvalitněji v kočárku na zahradě. Od soboty do čtvrtka jsme se všichni léčili z neduhů tichem. Do příjezdu našich Čecho-Italů, kteří se neustále (ale vážně ne hlučně) smáli a zpomalili nás. Patrick mě těšil slovy: „relaxuj“ a zatím vařil. Já jsem si jen tak hrála s dětmi a vyřešila mnohé resty. A pospávala jsem s dcerou na mém břiše. Na jeden zátah jsme dali na chatě dva hlučné pátky a dva dny k tomu, první část naší dovolené, tentokrát na zotavenou. Teď je naše klidná dvouzubá holčička zpátky v hlučné Praze, tak uvidíme, jak to po deseti dnech v tichu pocítí.

Zavřít uši na pár dní, a to doslova, je myslím víc než ozdravné. Zvlášť pro batolata.

Přeji vám příjemnou tichou dovolenou
Kateřina