Foto z ateliéru Fotopromě.cz
Než jsem sedala k psaní dnešního článku, procházela jsem zběžně své předchozí příspěvky a zjistila, že vám ještě dlužím pár informací či vysvětlení. Tady jsou:
Háčkovaná čepička padla Filípkovi jako ulitá, ovšem u capáčků jsem poněkud podcenila velikost, takže je Filípek neměl na nožkách ani jednou. Narodil se s chodidlem dlouhým 8,5 cm, capáčky přitom mají jen 7,5 cm. Asi si je schovám na památku nebo je daruji i s čepičkou některé kamarádce.
S balonkem Aniball jsem nakonec necvičila, jak už jsem přiznala posledně. Na jednu stranu to byl trochu risk, protože podle ohlasů mnoha maminek je to skutečně výborná příprava k porodu, kterou si chválí především prvorodičky. Vzhledem k tomu, jak dobře probíhal už můj první porod, a také na radu mého zkušeného gynekologa (a taky asi trochu i z lenosti) jsem nakonec Aniball nekupovala a k porodu nijak necvičila. Měla jsem štěstí, že k poranění hráze při něm nedošlo. A to dokonce i přesto, že po epiziotomii u prvního porodu se zvyšuje pravděpodobnost, že u dalších porodů opět bude třeba provést nástřih hráze. Věřím, že kromě štěstí a zřejmě genetické predispozice sehrálo velkou roli i vedení samotného porodu. Při té poslední vypuzovací kontrakci mi totiž porodní asistentka dávala instrukce, jak přesně mám tlačit – zatlačte hodně…, teď povolte a netlačte…, teď si malinko přitlačte…, a teď zatlačte vší silou… – a přitom pomáhala odhrnovat hráz a dělala prostor prořezávající se hlavičce. Díky tomuto postupu jsem se skutečně obešla bez nástřihu a šití bylo spíše jen kosmetického charakteru (dva malé stehy). Pokud se tedy u porodu setkáte s podobným přístupem, máte podle mého názoru velkou šanci porodit bez nástřihu. Ne vždy je tlačení vší silou, „hlavně ať už je to za mnou“, ten nejlepší postup.
Se začátkem šestinedělí jsem se tu svěřila s naším problémem s opruzeninami a zvažovala jsem kvůli tomu i látkové plenky. Rozhodně se mi osvědčilo přestat používat vlhčené ubrousky, to byla vlastně první věc, kterou jsem udělala. Chvála perlanu! Koupila jsem si na zkoušku i pár látkových plenek (typ All in one), ale ukázalo se, že v našich podmínkách opravdu dost pomalu schnou (v bytě dva dny, na lodžii ještě déle), takže jsem nakonec byla docela ráda za ekologické jednorázovky. Při jejich výrobě se používá méně chemie než u běžných papírových plen, takže by měly být méně dráždivé. Jejich cena je ovšem o něco vyšší, nedovedu si představit, že bychom na nich měli být dlouhodobě. Naštěstí jeden balík stačil. Experimenty s několika druhy krémů a mastiček předepsaných naší paní doktorkou se mi neosvědčily, navíc jsem nebyla úplně přesvědčená např. o používání masti s obsahem kortikoidů. Dala jsem na svou intuici a sáhla jsem po Bepanthenu. A světe div se, Bepanthen v kombinaci s ekoplenkami vyléčil opruzeniny během dvou dní! Pak jsem zkusila použít opět běžné papírové jednorázovky a problém se už nevrátil. Zůstáváme tedy věrni Bepanthenu, pro nás není lepší krém na péči o zadeček.
No a moje snad největší téma během celého těhotenství – co na příchod sourozence bude říkat Honzík? I to se vyřešilo tak nějak samo a mnohem pohodověji, než jsem doufala. Možná svou roli sehrálo to, že jsme Honzíkovi o miminku vyprávěli od samého začátku, a že jsme se snažili vždy navodit příjemnou atmosféru, aby budoucího bratříčka vnímal jako kamaráda. Možná pomohla naše snaha přistupovat k Honzíkovi s důvěrou – bratříčka si pochoval už pár hodin po narození, a kdykoli se k Filípkovi hrnul, držela jsem se zpátky a snažila se ho neokřikovat, i když třeba zrovna nebylo jeho počínání tak šetrné, jak bych chtěla. A určitě má na tom všem svůj díl taky projekt Play Everyday a mé hravé kamarádky, které berou mateřství jako příležitost vrátit se do svého dětství a čas s dětmi si užívat plnými doušky. Pomohly mi získat určitý nadhled, nebrat vše (a sebe) tak vážně a dostat do každodenní péče o děti hravost. Mému muži jde tohle mnohem líp než mně, nepotřebuje se soustředit na to, že teď je to hra a děláme něco jen tak a pro radost, má to tak sám od sebe. Naše těhotenství s Filípkem navíc bylo pro něj a Honzíka příležitostí, aby si spolu užili čistě klučičí výlety a akce, bez maminky a miminka v bříšku. Věřím, že si budou svůj klučičí svět hezky užívat i dál a že mě do něj občas pustí nakouknout.
Zajímalo by mě, jak by prvních šest týdnů svého života hodnotil Filípek. Vyrostl za tu dobu o více než 6 cm, přibral kilo a půl, statečně pase koníčky, zajímá se o své okolí, zvědavě si prohlíží nejen mámu s tátou, ale hlavně svého staršího bráchu Honzíka, a směje se na všechny, kdo se smějí na něj. Umí se pěkně nahlas ozvat, když má hlad nebo plnou plínku, a taky se připomenout, abychom ho zapojili do komunikace. Říká se, že si miminka vybírají, ke komu se narodí. Věřím, že je Filípek se svým výběrem spokojený a cítí, že máma a táta jsou tu pro něj, a že Honzík je fakt prima brácha.
Za ten zhruba půlrok, co jsem tu s vámi sdílela své těhotenské zážitky, obavy i radosti, se v našem životě změnilo hodně věcí. Našli jsme byt podle našich představ, zdárně zvládli jeho rekonstrukci, následné stěhování i postupné vytváření nového domova. A z tříčlenné rodinky se v říjnu stal čtyřlístek. Čtyřlístky nosí štěstí – a ten náš nám rozhodně štěstí přináší, každým dnem.
Ať jsou vaše dny hravé, plné pohody a čtyřlístků 🙂
Jarka, Martin, Honzík a Filípek
