Na konci ledna u nás bylo trochu „veseleji“. Malý se naštěstí těší zdraví, no maminka se nejspíš rozhodla vyzkoušet si, kam až sahají její sily.
Poprvé absolvovala návštěvu na zubní pohotovosti. Diagnóza: zánět šestky vpravo dole. Zubaře se dost bojím a návštěvu vždycky odkládám a odkládám… No noc před tím už to bolelo tak, že jsem si chtěla z Robertovy krabice na nářadí vylovit kleště a zub si sama vyrvat. Žvýkala jsem hřebíček, paracetamol polykala co tři hodiny (navzdory doporučení na letáku) a stejně to pořád bolelo.
Dost mě to štvalo, protože jsem u zubaře byla na začátku ledna, s úplně stejným problémem. Zrovna u nás byla na týden kamarádka (dcera zubaře) a ta mě přemluvila, ať se objednám, že tam se mnou půjde a malého pohlídá. Děkovala jsem vesmíru za odvážnou Elišku, co se s námi rozhodla strávit Silvestra, a o dvě hodiny později už jsme s kočárem mířili na zdravotní středisko. No, to je totiž tak… Robert chodí do práce a obě babičky jsou pracující, navíc minimálně 1500km daleko (vzdušnou čarou). Máme tady sice kamarády, ale většinou jsou mladší, neustále pracujícÍ nebo nejsou zvyklí se starat o malé miminko. Z nich moc hlídání nekouká. Jedna jediná, která mi hlídá, když potřebuju, má o rok staršího syna a sama toho má dost, tak ji nechci moc zneužívat… a tak jsem děkovala vesmíru, že je u nás na návštěvě Eliška. Našli mi tam tehdy zubní kaz, a poslali mě domů s bílou plombou a fakturou na 52eur.
Když mě ten zub začal bolet znovu, žádnou návštěvu jsme neměli, a mě zaskočilo, jak bezmocně jsem si v tu chvíli připadala a jak hnusný pocit to byl. Oni mi sice nabídli zubaře ještě ten den, nicméně malého si do ordinace vzít s sebou nemůžu, že? Byl pátek, poslední možná objednávka na půl druhou a Robert končil v práci ve dvě. A tak jsem musela zůstat doma s malým a čekat, až se Robert rychle vrátí z práce (i když fakt spěchal, skoro tři hodiny to byly), aby mi měl kdo pohlídat.
Všechno nakonec dobře dopadlo. Jeli jsme v šest večer na pohotovost, tam mi vyčistili kanálky, řekli mi, ať se objednám ke svému zubaři za 3 až 4 týdny na další čištění a já šla spokojeně s oteklou a znecitlivělou pusou domů, konečně se trochu vyspat (no, bezbolestně, když už ne nepřerušovaně… stále ještě kojíme v noci…).
A pro změnu před dvěma týdny jsem chytla chřipku a ležela s horečkou. Velký test pro Roberta, který se musel starat o mě i o malého. Vrátil se z práce a já ležela na gauči pod dekou a drkotala zuby, zatímco malý si spokojeně hrál na podložce z krtečků a zkoumal, co všechno se dá udělat s hračkami, které má na dosah. I z toho jsem se brzy dostala a v podstatě to žádné hrůzy nebyly. I tak mě to ale postavilo před zajímavé zjištění… jsme odkázáni sami na sebe. Ať se bude dít cokoli, to my dva se musíme postarat, aby všechno dobře klapalo, aby měl malý, co potřebuje…pak ještě samozřejmě udržet v pohodě a spokojenosti sami sebe a nakonec (ne však posledně) myslet i jeden na druhého…
Naši mi skoro u každého skypového rozhovoru nezapomenou připomenout, že kdybychom byli doma v Čechách, tak by si vzali malého na procházku, pořádné si ho poňuňali, pochovali a pomazlili a my bychom měli možnost být sami a trávit tak i kvalitní čas partnerský či sami si dělat, na co máme chuť. Vždyť já to, kruci, vím. Ale kdo to mohl tušit? A zrovna já, která si ta nejdůležitější rozhodnutí ani krapet nepromyslí a jedná zcela intuitivně… Když jsem se před třemi lety stěhovala do Finska, bylo to za láskou, za příležitostí a za novým životem… určitě jsem neplánovala jet za stýskáním po rodině a smutkem z toho, že jejich první vnuk (a vůbec první z nové generace) je tisíce kilometrů daleko… Ale stalo se. A tak nezbývá, než zatnout zuby a věřit, že člověk je tvor přizpůsobivý, a co ho nezabije, to ho posílí.
Ono je to sice bolestivé, občas dost těžké,ale Vesmír se o nás prozatím pokaždé postaral. Eliška se mnou byla u zubaře. Když přiletěla na návštěvu Lucka, byla jsem zrovna objednaná k fyzioterapeutovi. Mojmír zase fotograficky zvěčnil můj pobyt v nemocnici (a zpříjemnil mi pár krušných odpolední návštěvou). Moji rodiče nám pomohli se stěhováním z Helsinek do Tuusula (4 týdny po porodu). A před pár dny za mnou přišla má finská kamarádka (můj anděl, jak jí často říkám) a oznámila mi: „V pátek vám pohlídám malého. Dáte mu s sebou mlíko do láhve a já s ním můžu být tak 4, 5hodin. Buď mi ho přivezete, nebo přijedu já k vám… a zajdete si na rande. Na večeři, do kina, do muzea…kam budete chtít.“
První jsem se zdráhala. Přece jen nechci využívat dobroty druhých lidí. A taky někde hrozně hluboko mě něco hrozně sevřelo, když jsem si představila, že bych Juráška neměla na dosah…ale nakonec jsem s chvějícími se koleny a v radostném očekávání svolila. Půjdeme do kina! Hurá! Poprvé od doby, kdy jsem porodila, budeme jen sami dva, déle než hodinu, bez našeho půlročního drobečka. Jsem na to fakt zvědavá, hrozně se těším a taky se, přiznávám bez mučení, bojím. Vzpomínám s láskou na kamarádku, která mi v jedné slabé chvíli, nad vínkem, když její drobečci spokojeně oddychovali, a já ještě zdaleka nebyla těhotná, prozradila: „Být rodičem, znamená mít už napořád z něčeho strach.“. Začínám jí rozumět.
No, a protože jsem v úvodu slíbila i něco o zdravotnictví ve Finsku, posílám odkaz na svůj druhý blog, ve kterém se snažím popsat, jak to tady funguje, když je člověk nemocný a jak se celý systém liší od toho českého. Brzy článek dopíšu a bude k přečtení… http://ourfinnishadventure.blogspot.fi/
Přeju příjemné počtení…a nebojte se komentovat 🙂
-352x198.jpg)
