Zase bude líp…

 Foto z ateliéru Fotopromě.cz

Už jsem ležela v posteli a snažila se spát. Je totiž noc.

Ale čím víc se blíží termín porodu, tím víc mám neposedné nohy a žaludek na vodě a špatně se mi spí – přesněji usíná. Po půl hodně koukání na dva spící tvory vedle sebe (jeden maličký a druhý velký, oba si tak moc podobní, jen nebýt těch odlišných proporcí a toho, že ten menší stále ještě dudá v noci) jsem to vzdala a šla se vypsat z toho, co se mi honí hlavou.

Ještě jedna věc mi teď nedá spát – myslím hodně na svou kamarádku, co tenhle týden bude rodit. Hlavně na to, jak jsem s ní v duchu prožila celou dobu jejího těhotenství, protože slávou byl každý dokončený týden, a i když jsem nepochybovala, že se k porodu v termínu dostane, přesto v člověku zůstane takové to „aby“, co nutí raději opatrně si přát, přesto být „vždy připraven“. Nevím přesně, kdy jde na sál, protože její manžel zakázal přesný termín sdělit, nicméně je to fuk – zítra jde na vyšetření a pak to někdy brzy přijde. Možná už si nepřečte, jak mi narušuje noční spaní, protože ve čtvrtek ráno, kdy blog vychází (přestože jej píšu zpravidla v pondělí nebo úterý), bude už na jipce po porodu císařem, popřípadě zrovna na sále a bude mít dozajista úplně jiné starosti – a já pevně doufám, že hlavně radosti – z ratolesti. Škoda, že Liberec není zrovna za humny… ale pro ni dobře, ještě by jí v nemocnici přijel očumovat někdo další ke všem těm, co jí budou očumovat i tak. ;o) Neboj Marti, nedorazím. :o)

Jsem ale napnutá, jako kdybych měla rodit sama. To ale doufám, že ještě chvilku nepřijde.

Ještě kousek delší chvilku… a asi by mi nevadilo i o nějaký den zase přenášet.

Je tu totiž bordel na kolečkách… a já ležím… často. S nohama nahoře.

První týden mateřské dovolené bez kontrol a dalších plánů nedopadl moc ukázkově. Totiž jak pro co. Velikonoční víkend jsme pojali odpočinkově, jak jsem Vám psala, a v duchu jediné návštěvy, kterou jsme absolvovali u našich kamarádů. Bohužel jsem si z ní odnesla asi nějakou virózu v podobě průjmu a žaludku na vodě, kterou jsem zdolávala několik dnů. Naneštěstí právě těch, které můj choť trávil v Moskvě na služební cestě.
Ve středu, kdy mi bylo nejhůř, byla naštěstí doma ještě má sestra, která se o Mítačuta postarala, přesto ještě čtvrtek, kdy jsem na něj byla už sama až do pozdního odpoledne, jsem myslela, že vypustím duši a občas jsem tu seděla a brečela, jak mi bylo zle. (To proto, že přestože on to nechytil, potrápily ho zase zuby a v noci ze středy na čtvrtek jsme se moc nevyspali, neboť ho chytaly záchvaty pláče s horečkou kolem 39 °C.)

I to jsme ale zvládli. Mamka pomohla, jak mohla – po příchodu z práce ho vzala ven (a nakonec to sama odnesla, protože průjem dostala také – ale skolil jí naštěstí až v pátek odpoledne, a to se už v noci vrátil manžula, takže převzal štafetu starání se). Doufám, že tím to skončilo a kluci to ani jeden už nedostanou.

U mě bylo špatné, že mi z toho hlavně hrozně tvrdlo břicho, kdykoli jsem zaujala polohu jinou, než v leže, a nevěděla jsem, zda je mi špatně z toho, že je mi špatně, nebo z hladu jako takového.

Konzultovala jsem to s gynekoložkou, která radila, ať raději ležím, i kdyby malej hodně zlobil (ať ho raději nechám dělat si, co chce, nebude-li to s obrovským nožem apod.), protože nedodržím-li to, budu muset do nemocnice, kde budu ležet, a jestli ho nemám kam dát, je lepší, bude-li doma se mnou coby lemrou, než někde u kamarádů.

Kamarády jsem navíc požádat o pomoc nemohla, protože většinu jsem nechtěla nakazit – mají malé děti nebo jsou těhotné, takže jaksi žádná výhra hlídat někoho, kdo byl ve styku s virem průjmiku, že?! A dovětek, že jsou takové, co v nemocnici nebo posteli či na gauči stráví téměř celé těhotenství, jsem brala už jen jako pobídku, že to doktorka myslí vážně.

Vědoma si toho, jsem tedy malému ve čtvrtek vysvětlovala stále dokola, že maminka u něho na zemi u hraček neudělá hačí, ale že můžou hračky udělat hačí vedle mámy a Adámka a bude to také dobré. Nechápal to celý den, ale snažil se. Jen jeho špatná nálada z bolení zubů tak nemohla být nikterak skvěle rozptýlena, protože nebylo pořádně čím… i méně spal, což bylo nemilé hlavně pro můj odpočinek. Mrzelo mě to vše kvůli němu, ale nakonec to také nějak dal a asi zpětným okem soudím, že mohlo být i hůř.

Ono to ale vůbec leckdy zpětně vypadá mnohem lépe, než když se to vše právě děje. :o)

Hm. Tedy s vědomím, že jsem minule asi nepůsobila moc optimisticky a chtěla jsem to změnit, marně přemýšlím, čím se naladit pozitivněji, abyste si nemysleli, že jsem doma stále jen v depresi. (Přiznávám ale, že vlastně jsem. :o) Nejvíc by mi pomohlo projet se na horské dráze – kdybych nebyla těhotná :oD.

Pořádně se odreagovat a dostat to ze sebe… dřív jsem třeba malovala na hedvábí nebo tvořila něco jiného. Jenže to je dneska zahrabané někde v krabici Bůhvíkde…)

Pravdou ale je, že zdrojem optimismu je u mne právě a jen mé první děťátko (a to, že druhé je zatím podle pohybů bříška v pořádku), které už není moc děťátkem, jako spíš veselým klukem. Takovým rozumbradou, který zpívá dokola píseň „Tééděééédi tééděééédíííí…!“ (v překladu medvědi nevědí) tak často a dobře, že nezůstávám na pochybách o jeho dovednostech porozumět rytmu a melodii. Bohužel je zdrojem optimismu jediným, a přestože nevyčerpatelným, jsme poslední dobou skutečně s optimismem v koncích. Soudím, že jak já, tak manžel. S malým se totiž směje a dovádí, ale jakmile odejde spát Adam, odejde u nás spát i slunce obecně. Pak už jen plníme nezbytné úkoly, co nepočkají, doháníme resty a rychle odcházíme spát.

Připadá mi, že jsme jako zavření v kleci.

A čím víc si představuji, že do té klece přivedu druhé dítě (a jak to bude asi poté vypadat), tím více je mi smutno… už teď mi totiž přijde, že když se smějeme a je nám chvíli veselo, okolí to špatně nese a snaží se nám náladu něčím zkazit a ubezpečit nás, že věci nejdou tak snadno.

Nejen, že mne tak tedy dostihla nostalgie a smutek po roce od smrti táty, protože mi došlo, že jestliže jsem byla smutná u prvního porodu kvůli Mítačutovi a strachu, kolik společného času a jak kvalitního je čeká, teď si uvědomuji, že moji druhou ratolest táta nikdy nepozná. To zkrátka bolí, protože vidíte, jak odchod jednoho změní život a chod celého celku. Jak o moc jinak by vypadal náš život, kdyby se to nestalo. U nás bylo zkrátka vždycky tak veselo. A už není. A dokonce, jako kdyby jestliže chvíli je, to bylo špatně. A není kam utéct, kam odejít. Mít kam zalézt.

Jsme obtěžovaní a obtěžujeme. A naše samostatné bydlení není v dohlednu. Ještě stále si nemůžu být jistá, jak to dopadne s naším plánovaným budoucím bydlením a každý den, kdy se to protahuje, se cítím hůř a hůř.

Švagrová se dosud konečně nevyjádřila, stavební povolení bude ještě asi hodně trvat, zdržujeme svého skvělého a hodného stavitele a termín zahájení stavby vypadá při nejlepším na červenec. Sice i to může znamenat bydlení o samotě ještě v tomto roce, možná i kýžené Vánoce v novém, ale už se tento termín povážlivě kýve.

A jestli Vás zaplavují hormony v podobném týdnu těhotenství jako mě, určitě víte, jak chce člověk hnízdit, má své plány a obavy a přeje si vědět alespoň něco, aby se připravil a vše, co tyto plány a přípravy naruší, je nelibě neseno a velice těžce snášeno.

Zatímco první miminko jsme měli přivést do nových místností, vymalovaných a prázdných, s novými koberci, vše bylo pečlivě přichystané, čisté a nažehlené, dnes tu na mne dýchá bordel, věci kupící se v rozích místností (co je není kam uložit), provizorium a nedostatek místa, vakuové pytle s neznámým obsahem a nevědomost, kde to, co by bylo potřeba, je… a nedostatek času, co tomu nepřidává – naopak přidává mým obavám.

Takže hrůza, co mne jímá, jak to vše zvládnu, narostla do obludných rozměrů. Já vím, že to zvládnu, jen mám strach, za jakou cenu, a co tomu budu muset ještě obětovat.

Myslím, že poslední dobou jsme z toho oba – manžul i já – tak špatní, že nedokážeme ani mluvit. Jako kdybychom se netěšili, přestože je to jinak. Jen je těžké těšit se, když kolem Vás je tolik negativního, nic nemůžete ovlivnit a nikoho to nezajímá. A není z toho východisko. Jen přežívat.

Přitom je to taková škoda, takhle se cítit v domě vlastních rodičů. Jenže ani jeden z nás z toho už neumí ven. Je zkrátka těžké, když váš život a to, jak fungujete, ovládá někdo jiný, než vy nebo vaše děti. A očekává se od vás, že namísto věnování se malým dětem a učení se zvládání každodenních věcí v životě s nimi, anebo dokonce snad jeho užívání, se po vás chce přiložit ruku k dílu za všech okolností – a ještě si vymyslet, kam vlastně a co je potřeba – a jen podle toho jste hodnoceni a posuzováni.

A tak vlastně už druhý týden mám pocit, že jsem nepsala vlastně o tom, jak být dobrou mámou jen tak, ale jak se vyrovnat s tím a být především dobrou mámou tam, kde se očekává, že budete více a v první řadě dobrou dcerou, a pak teprve někde za tím i možná dobrou mámou.

Já jen doufám, že mne nikdo nebude kamenovat za to, že tenhle úkol považuji v současné chvíli za zcela nepodstatný.

Určitě už příští týden bude líp.

Zuzana

Zuzana právě prožila 33. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?