Žádný pokrok

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Sice provádí čím dál častěji všelijaké stěhovací manévry, ale nakonec se vždy vrátí do stejné pozice. Třeba si přeje otočit se, ale z nějakého důvodu mu to nejde. A to ho přitom každou chvíli hladím a domlouvám mu, aby to zkoušel, a ukazuju mu, jak na to. Zároveň mu však říkám, že pokud se to nepodaří, tak to nevadí. Nejdůležitější je, abychom byli oba (a zejména on) v pořádku. Ale stále ještě má čas a nakonec na to třeba přijde, jak se zavěsit hlavou dolů. 🙂

Je pravda, že cvičení docela flákám. Jenže dělat kočičí hřbety, jak mi radil pan doktor na UZ, nemůžu, vždycky mě pak začne bolet podbřišek. Na lezení po čtyřech, což mi radila lektorka Pavlína, se ještě nějak nedostalo. A teplou koupel jsem si v teplech uplynulých dnů také nedopřála. Sice nejsou žádná vedra, ale když jsem strávila celé odpoledne na sluníčku, nechtělo se mi ještě se pak naložit do teplé vany. Zkusím se do příště polepšit. I když na druhou stranu nic se nemá přehánět. A já toho malého určitě nebudu nutit násilím.

Nutit násilím – to mi připomnělo video, které jsem shlédla, když jsem brouzdala internetem a hledala informace o porodech KP. Je určitá praxe, i když ne moc častá, že pokud se miminko neotočí hlavičkou dolů samo do 37. tt., provádí se pak tzv. obrat vnějšími hmaty. Samozřejmě záleží na mnoha faktorech, které musí být ideální, aby se tento obrat mohl provést. Ale video, které jsem viděla, kde lékař opravdu silou tlačí na břicho matky a postupně dítě otáčí, jsem ani nedokoukala do konce. Nedokážu si představit, že bych něco takového podstoupila, i když je úspěšnost tohoto obratu asi 60 – 70% a údajně je příjemnější než přirozený porod KP nebo císařský řez.

Já jsem toho názoru, že pokud se dítě neotočí samo, určitě k tomu má nějaký důvod. A otáčet ho takhle násilně také nemusí dobře dopadnout. Tento týden jsem se také utvrdila v tom, že mé rozhodnutí nerodit u nás v HK, je opravdu správné. Jedna maminka z našeho kurzu totiž už porodila a neodnesla si odtud moc pozitivní zkušenost. Sice měla určité komplikace, o kterých nechci psát, ale jednání personálu mi stejně dle jejího popisu přišlo trochu neadekvátní. I když v závěru tvrdí, že lékař i porodní asistentka na sále jí pomáhali, stejně mi z toho celého vyprávění vyplývá, že s ní ze začátku jednali jako s kusem hadru, nebo spíše nejednali vůbec a dělali si, co chtěli a nic jí neřekli a nevysvětlili. Přitom snad otevřít pusu a vysvětlit prvorodičce její stav a co se bude dít, nemůže být v civilizované společnosti takový problém.

Naštěstí má zdravého chlapečka a jsou už spolu v pořádku doma. Já jen doufám, že jsem si Rychnov vybrala správně a že mě zdejší personál nezklame. Stále jsem se tam ještě nebyla podívat… A protože jsme s kamarádkou z kurzu zjistily, že ti naši chlapi nemají pořád čas, tak se tam příští týden vypravíme na obhlídku jen my samy. Koneckonců chlapům je beztak jedno, kde bude jejich partnerka rodit. 🙂 Důležité je, aby se hlavně ona cítila příjemně. Je fakt, že manžel se zpočátku divil, proč bych chtěla jet takovou dálku (40 km), ale když jsem mu vylíčila vše, co jsem se dočetla, jak je to super, líbilo se mu to taky. I když myslím, že bude spokojený, když budu spokojená a v pořádku já a pak i náš malý brouček, ať to bude kdekoliv.

Krásný zbytek týdne!

Denisa

Denisa právě prožila 32. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?