Začínáme!

Tak kde bych začal? Jak jsem se narodil… to si asi vlastně už moc nepamatuju. Bylo to někdy před rokem a něco (vědět to úplně přesně není tak důležitý, jak si mámy většinou myslí) a byla to tedy pořádná jízda! V klídku si hovíte v teplíčku a pohodlí a najednou vás to začne mačkat a soukat, ani pořádně nevíte kam, a než se v tom trochu zorientujete, už ležíte NA BŘIŠE místo v břiše! Aspoň já to tak tedy měl. Ještě, že tam máma byla se mnou. Hezky hřála, smála se na mě a měla prsa. A vůbec jí nevadilo, že jsem úplně mokrý a že jsem jí pokadil břicho. Pak jsme si na sebe chvíli zvykali, prohlížel jsem si ji a ona mě, a když jsem si myslel, že to bychom jako měli, přišli na návštěvu táta s bráchou. Teda, já napřed nevěděl, že to je táta s bráchou, to nějak vyplynulo ze situace. Měli povědomý hlas, a podle toho, jak se máma chovala, jsem usoudil, že k nám patří. Ty ostatní tety v porodnici k nám nepatřily, ale byly tam, občas s něčím přišly, něco chtěly nebo udělaly, a zase šly. A pak jsme odjeli domů. Poznal jsem to podle toho, že máma byla víc v klidu a táta s bráchou taky. Táta s mámou na mě koukali jak na zjevení. To jsem trochu nechápal. Celou dobu ze tmy břicha posloucháte „Já už se na něj tak těším, jaký myslíš, že bude mít vlasy?“ a „Prcku, tak už vylez!“ a „Tyjo, možná poslední večer jenom ve třech, co?“ a pak jim najednou dojde řeč a jen se přitrouble usmívají. A okolo lítá brácha a ten jedinej se přitrouble neusmívá. Taky kouká, ale trochu jinak, zaraženě.

Prvních pár měsíců si mě zas tak moc nevšímal, to bylo fajn. Když jsem měl hlad nebo jsem kvůli něčemu brečel a máma hned nepřišla, tak jí chodil místo mě říct, že mám hlad. On teda pořád myslel, že mám hlad, což nebyla vždycky tak úplně pravda, ale snaha se cení. Časem to pochopil a říkal mámě, že jí potřebuju. To už celkem trefil. Jenže pak začal říkat, že jí taky potřebuje, a to už se mi zas tak moc nehodilo. No nezbylo mi, než jí to začít říkat sám, a víc nahlas, abych byl slyšet. Pak jsem přišel na to, že když řeknu „máma“, tak se celá rozzáří a hned mě vezme do náruče. Teď už to mám celkem vymakaný. Občas jí dopřeju nějakou novou dovednost, nad kterou se může rozplývat, jak jsem šikovný a já nevím jaký ještě, a ona je šťastná jak blecha. Že těm dospělákům stačí tak málo! 😀 Ale dávkuju jí to postupně, aby nám to pokaždé na nějakou dobu vydrželo. Teď zrovna sklízím velké úspěchy s prvními krůčky. Nedělám jich tedy moc, maximálně tak dva nebo tři a pak si kecnu na zadek, ale jí to ke štěstí úplně stačí. Nebo bobek do nočníku! To byste nevěřili, jaký z toho má pokaždý Vánoce.

O Vánocích se teď u nás doma docela hodně mluví. Máma udělala pro bráchu takový strom s ponožkama. Tedy strom udělal táta, máma udělala ty ponožky. V každé je kartička a na ní něco napsaného. Máma s tátou se kolem toho vždycky tváří hrozně tajemně a pak jdou s Honzíkem něco dělat. Vůbec nevím, co mají za lubem. Ale už společně nastříkali na okna obrázky sněhuláka a ještě něčeho, krájeli jablíčko (aspoň, že mi taky dali ochutnat), učili se nějakou básničku, malovali různé obrázky, a vždycky přitom mluví o Vánocích. Hrozně bych se do těch ponožek chtěl taky podívat, jenže mi to nechtějí dovolit. Hlavně Honzíka to hodně štve. Ono ho vlastně štve skoro všechno, co dělám s jeho věcmi. Přitom si to jen chci prohlídnout a hrát si s tím jako on. Jenže když mi to nechce dovolit, tak na mě křičí, někdy do mě strká, a to zas hrozně štve mě. Tak taky křičím a strkám do něj. Někdy je to u nás doma úplný blázinec.

Když už je toho na mě moc, dolezu si za mámou, zatahám ji za tričko, a když to hned nepochopí, vezmu ji za ruku a ukážu jejím prstem na její prso. To už jí dojde, co chci, vezme mě k sobě a dá mi napít mlíka. Někdy vlastně ani moc nepiju, jen si tak podudám a je mi zase fajn. Tuhle dostala „geniální“ nápad, že bych mohl zkusit umělé mléko z lahve. Nevím teda, kdo jí to poradil, ale je to pěkná blbost. Rozhodně to pít nebudu. To si radši dám stejné mléko, jako pije brácha, normální od krávy. Jenže to mi ještě moc často nedovolí. Ale třeba bramborovou kaši už mi máma připravuje stejně jako ostatním (ovšem bez soli). Mňam, bramborová kaše… Už dlouho nebyla. Taky máte rádi bramborovou kaši? Nejlepší je, když můžu jíst sám. Ne vždycky a ne u všech jídel mi to ale máma dovolí, asi ji nebaví to pak uklízet po celé kuchyni. Ale s některými jídly je zábavnější si hrát než je jíst, nemyslíte? A některá zase jím moc rád, baví mě dávat si do pusy třeba těstoviny se zeleninou – někdy lžičkou, to má máma radost, jak mi to hezky jde, a někdy rukama, protože je prostě boží vybírat kuličky hrášku z talířku a dávat si je do pusy po jednom. Nebo piškoty, ty jsou taky moc fajn. Když je trochu ožužláte a pak zase vyndáte, dají se přilepit skoro kamkoli. Hraju s mámou takovou hru. Já lepím, když se nedívá, a ona pak chodí a hledá a odlepuje. Zatím vedu na celé čáře, pár piškotů v obýváku ještě neobjevila 😀

Příště dám vědět, jestli už je našla 😉

Papa, váš Filípek

Jak to vidí máma

Zdravím všechny čtenářky a čtenáře Babywebu! Tentokrát se s Vámi chci podělit o zajímavé poznatky z oblasti domácích prací. Nikdy jsem se netajila tím, že žehlení je moje snad nejneoblíbenější činnost v domácnosti. Když si mám vybrat, jestli radši vyžehlím nebo vydrhnu spáry v koupelně, volím ty spáry. Dotáhla jsem to už tak daleko, že prádlo věším tak, aby se pak většinou nemuselo žehlit. Moje trička se fakt žehlit ani nemusí, hezky se vyrovnají, když si je obleču. Manžel si své košile raději žehlí sám, má s tím z minulosti rozhodně víc zkušeností než já. Důsledně žehlím v podstatě jen věci pro kluky, protože tam mi to připadá důležité z hygienických důvodů, a tak jsem schopná se čas od času hecnout. Předminulý týden jsem se však na pozvání Babywebu zúčastnila předváděcí akce Tefalu. V hlavní roli – parní generátor alias parní žehlicí stanice.

Neměla jsem příliš velká očekávání, koneckonců jak už jsem uvedla, nejsem zrovna fanoušek žehlení, a tak jsem to brala hlavně jako takovou malou milou povinnost a možnost osobně se setkat s editorkou Babywebu Petrou. A taky jako zpestření dne, protože náš program je obvykle daný Honzíkovou školkou (vyzvedávání „po o“ nebo „po spa“) a mou snahou se s Filípkem napasovat do časových oken mezi cestou do školky a cestou ze školky. Takže jakékoli vybočení z běžné rutiny je celkem vítanou změnou. V rámci spolupráce s Babywebem navíc bylo domluveno, že jeden parní generátor poputuje i do naší domácnosti. Těšila jsem se tedy, že ho vyzkouším a seznámím čtenářky Babywebu se svými zkušenostmi.

No, jak bych to… Jako první otestoval generátor můj manžel. 😀 Potřeboval košile do práce a já jsem se pořád nějak nemohla odhodlat; chtěla jsem začít s něčím, co „se nedá zkazit“, třeba s povlečením nebo tak. Martin se toho bál míň než já, a tak nastartoval generátor a pustil se do toho. Tři košile měl krásně vyžehlené asi o třetinu času rychleji, než mu to obvykle trvá s normální žehličkou, nicméně jeho závěr byl: „Ale stejně bych za to ty peníze nedal.“ Rozdíl mezi manželovým a mým žehlením je ovšem mimo jiné také v tom, že on si vyžehlí jednu či dvě košile a má hotovo. Ostatní prádlo je na mně.

Pak jsem si tedy dodala odvahy i já a vzala to tak, jak se mi prádlo sešlo v koši: nějaká Honzíkova trička s nažehlovacími aplikacemi, povlečení, utěrky, Filípkova bodýčka s lodičkovými překládacími výstřihy (u kterých vždycky pracně rozžehluju obtisky kolíčků), spodní prádlo, tetra pleny… Ideální zkušební vzorek pro zatěžkávací zkoušku. Svoje zkušenosti shrnu pro přehlednost v bodech:

• Rozhodně vyžehlené prádlo lépe vypadá – mnohem větší parní ráz prostě udělá své. Nejlépe to je vidět na povlečení. Nechala jsem povlak na peřinu přeložený na polovinu, abych konce netahala při žehlení po zemi, takže látka byla vlastně ve čtyřech vrstvách, a po vyžehlení byla opravdu perfektně hladká i nejspodnější vrstva.
• Určitě to jde rychleji – tím ovšem nemyslím, že by bylo třeba rychlých pohybů žehličkou. Spíše naopak, když chcete mít rychle vyžehleno, tahy žehličkou by měly být poměrně pomalé a klidné, nechte hezky páru udělat svou práci. A na žehličku opravdu není třeba tlačit, zlozvyk, jehož odbourání mi asi ještě bude chvilku trvat. 🙂
• Manipulace se žehličkou je výborná, i když musím říct, že v porovnání s mou starou napařovačkou se mi zdá, že po prádle klouže trochu méně ochotně.
• Tvar žehlicí plochy mi naprosto vyhovuje – špička není zaoblená do stran, jak někdy u žehliček bývá, ale je naopak jakoby zdůrazněná, zúžená, takže malé plochy prádla (třeba ty přeložené části výstřihů u bodýček nebo knoflíkové légy) vyžehlíte velmi pohodlně. Navíc můžete v takovém případě regulovat výdej páry – místo celou plochou foukne žehlička jen do špičky.
• Tlačítko pro páru je umístěné na rukojeti tak, že jej mačkáte ukazovákem, což je pohodlnější pro držení žehličky. Já s tím mám ale trošku problém, protože jak jsem roky zvyklá na tlačítko umístěné shora, obvykle si teď pustím páru omylem už v okamžiku, kdy žehličku teprve zdvihám z odkládací plochy. I tohle je tedy něco, na co si budu muset zvyknout.
• Trochu se obávám vlhkosti v bytě. Páry se tvoří opravdu velké množství, takže je určitě nutné větrat více, než jsem byla zvyklá s obyčejnou žehličkou. V době rýmy a nachlazení, kdy nám naše lékařka doporučuje zvlhčovat vzduch, je o něco vyšší produkce páry nespornou výhodou; ovšem přes zimu se nám poměrně dost rosí okna, takže po žehlení bude u nás jistě nutné důsledněji větrat.
• Základna parní stanice je poměrně velká, je tedy třeba počítat s tím, že si ji nejspíš nebudete při žehlení dávat na žehlicí prkno, ale třeba na stůl vedle prkna, abyste si nezmenšovali plochu pro žehlení. Zároveň se tím řeší i další otázka, a sice výška. Pokud je celá stanice postavena na žehlicím prkně (tak jsem ji zatím používala), je žehlička o něco výš, než na co jsem dosud byla zvyklá, takže když ji beru do ruky nebo odkládám zpět na základnu, zvedám ruku výše, než je plocha žehlicího prkna. To je pro mě trochu nepohodlné. Když ale stanici položím na kuchyňský stůl, je problém vyřešen.
• Nerudovská otázka – Kam s ním? Generátor je opravdu o dost větší než klasická žehlička, takže jsem pro něj musela vyhradit místo ve skříni s úklidovými prostředky a vysavačem. Staré (a funkční) žehličky mám navíc dvě, s generátorem už tedy tři. Budu to muset nějak zredukovat. 🙂
• Na předváděčce mě nadchla možnost žehlit ve svislé poloze, dokonce i bez dotyku žehličky a žehleného prádla. Vlastně jen proženete páru látkou a tím ji jednak ošetříte (hygiena, odstranění pachů apod.) a zároveň zbavíte pomačkaných míst. Může se to hodit třeba na oblečení, které jste si oblékli na posezení s přáteli a načichli jste cigaretovým kouřem nebo od ohně či grilu. Pro mě bude tato možnost využití asi ještě nějakou dobu spíš nadbytečná, ale moc se těším třeba na to, jak si krásně srovnám závěsy, které po dlouhé době uložení ve skříni mají na sobě vytlačené sklady a rozžehlit klasickou žehličkou se to ne vždy úplně podaří. Totéž u svátečního ubrusu. Na Štědrý den budeme mít prostřeno jako ve špičkovém hotelu. Kluci to určitě náležitě ocení. 😀
• Jako asi největší výhodu parního generátoru oproti klasické napařovací žehličce vidím možnost skutečně dobře ošetřit prádlo. Většina oblečení, které máme, se smí prát max. na 40°C – včetně miminkovského a dětského prádla. Dudlíky a lahvičky vyvaříte nebo sterilizujete v parním sterilizátoru, ale co s prádlem, které nemůžete dát prát na vyvářku? Parní generátor je skvělé řešení. Díky velkému množství páry máte jistotu, že prádlo je po vyžehlení nejen krásně hladké, ale také hygienicky čisté, vydezinfikované. Obzvláště s velmi malým dítětem v domácnosti je to k nezaplacení.

Pokud zvažujete koupi parního generátoru, snad vám moje zkušenosti (prozatím po několika dnech používání) budou při rozhodování k užitku. Za sebe bych chtěla závěrem shrnout, že ač by mě asi samu od sebe nenapadlo si generátor pořídit (protože jsem se prostě žehlení všemožně vyhýbala a snažila se mu spíše uniknout než si ho zjednodušit), jsem teď moc ráda, že ho mám. Žehlení s ním jde opravdu rychleji a já si připadám jako profesionál. Dokonce si začínám opatrně připouštět, že by mě to snad mohlo „na stará kolena“ začít i bavit!

Domácím pracím zdar a žehlení obzvlášť! Ať žijou vánoční přípravy. Ale o tom zase někdy příště 😉

Jarka