Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotoprome.cz
Chvíli to totiž vypadalo, že k jedné ztrátě přece jen dojde. Asi týden nepřišla jedna kočka domů, pak se připlahočila celá zkroucená a pohublá, nebyla schopná ani vyskočit do koše se slámou a ležela v chlívku na zemi jen na troše sena. Dokonce vůbec neutíkala před Britou, když se přišourala za námi pod ořech a Brita ji jako vždycky chtěla začít nahánět. Máma s tátou si vyměňovali ustaraný pohledy, podstrojovali kočce nejlepší maso a snažili se jí udělat pohodlí. Po pár dnech bylo znát, že se jí vrací síla a spokojený výraz a že je z nejhoršího venku. V neděli, když jsme odjížděli, už vypadala skoro zdravě.
Děda s babičkou nás navíc překvapili dřívějším návratem – už ve středu večer! Pokazilo se počasí, a tak usoudili, že nemá smysl zůstávat ještě na Baltu, když stejně má být zima a do moře by nevlezl ani otužilec děda. Babička s dědou přijeli sice unavení, ale s výletem do Norska a Švédska velmi spokojení. Prohlížení fotek si nicméně nechali až na večery s mámou a tátou. Já bych asi tolik fotek stejně nevydržel. Když na nich nejsem já nebo brácha, tak mě to zas tak moc nebere.
Na venkově jsme si během pobytu užili kromě traktoru a čtyřkolky, o kterých už jsem vám psal, taky spoustu ovoce a zeleniny přímo ze zahrady. Chodili jsme zobat rybíz přímo z keříků, kradl jsem ve skleníku rajčata, okusoval papriky a mlsal cukrový hrášek, který se dá jíst i s těmi srandovními obaly. Jahod jsme si tak moc neužili, letos se babičce moc nedařily. Ale na zahradě u souseda nám máma natrhala dvě hrsti lesních jahůdek, to byla dobrota! Taky jsem ochutnal černý rybíz – ten mi tedy popravdě moc nejel, je strašně kyselý – a joštu. Ta je mnohem lepší! Angrešt taky nic moc, je to divně chlupaté.
Plno návštěv
Jednou za námi taky přijeli kamarádi: teta Lucka se svými dvojčátky Deniskou a Theem, a ještě jeden strejda od táty z práce s tetou Verčou a malou Eliškou. Bylo to bezva. Dospěláci grilovali a klábosili a tlačili naše zahradní stroje: Teta Lucka třeba můj traktor, na kterém seděl Theo, ve valníku vezl Denisku, a strejda Jirka vozil Elišku v naší tatrovce. Taky jsem batolatům ukázal pískoviště a náležitě je zasvětil, co se tam dá všechno dělat. Ti mrňousové si ale hlavně cpali do pusy písek a okusovali bábovky. Proč to ty děti dělají, vždyť to skřípe v zubech! Já jsem to určitě teda nedělal, takový nesmysl!
Jo, vlastně jsme ještě byli na procházce v takové zoo. Za kopcem je totiž pár výběhů pražské zoo a tam bydlí koně Převalského, jedna lama, nějaký obyčejný domácí kůň a asi osel nebo co to bylo. Každopádně, máma nám moc pyšně vysvětlovala, že Převaláci jsou tam už hodně let, na České Sibiři mají něco jako trénink a pak letí do Mongolska, kde žijou (skoro) ve volné přírodě. Myslel jsem, že si je budeme moct pohladit, podobně jako krávy, když jedeme pro mléko, ale prý se to nesmí. A navíc byli všichni v ohradách daleko od cesty, po které jsme šli.
Celkově musím náš pobyt zhodnotit velmi pozitivně. Je super, když můžeme řádit venku a máme to hned přede dveřmi, žádné složité docházení někam na hřiště jako v Praze. Doma je ale doma, takže musím uznat i to, že jsem se po takové době rád vrátil domů. A tady nás čekala mega velká věc!
Schválně, jestli uhádnete, jaká! Já vám to už neprozradím, nechám to mámě, aby zas neřekla, že nemá o čem psát. 😉
Váš Filípek
Čtěte také:
Potravinová neofobie: Strach z neznámého může přerůst v averzi k jídlu
Kdo si hraje, nezlobí… a hodně se naučí
8 věcí, které nezapomenout při cestování s dítětem
Jak to vidí máma
Onou mega velkou věcí je velká postel. O víkendu jsme slavnostně (konečně!) předělali klukům pokojíček. Rozmontovali jsme dětskou postýlku, smontovali pro Filípka velkou postel a přestavěli většinu nábytku u kluků v pokoji tak, aby se tam postele vešly. A musím sebekriticky přiznat, že se nám to moc povedlo. Pokojík teď působí útulnějším dojmem, i když je v něm vzhledem k postelím a vzhledem k rozměrům běžných panelákových pokojů méně místa než předtím. Je to zkrátka ložnice se vším všudy. Na hraní musí už odteď klukům stačit druhý pokojíček zvaný hernička.
A obývák. Ač se jim snažím vštěpovat, že na hraní mají primárně hernu, a pokud si něco přinesou do obýváku, mají si to po sobě zase uklidit, ale je to zatím spíš boj s větrnými mlýny. Chápu, že si chtějí hrát tam, kde se odehrává většina našeho rodinného života, ale vadí mi, když tu pak zakopávám o hračky nebo je po nich musím uklízet. Jak to děláte, aby po sobě děti uklízely s klidem a bez nepříjemných pocitů na obou stranách? Podělte se o zkušenosti v diskuzi, díky!
První noc v novém jsem trochu trnula. Oba kluci dostali do postelí také nové rošty a matrace (Honzík měl zatím poměrně tenkou matraci a rošt, který dost vrzal), a ty trochu zvedly výšku plochy na spaní. Navíc při dosavadním uspořádání neměli kluci jak spadnout – postýlka byla hned vedle Honzíkovy postele, tedy z jedné strany zeď, z druhé zase ohrádka postýlky, a uvnitř oba kluci vedle sebe. Teď spí taky vedle sebe, ale postele mají klasicky jako manželské – každý tedy má jednu stranu volnou. Zatím to ale vypadá, že to bude v pohodě. Žádný pád ani divoké bitky se nekonají (ťuk ťuk ťuk).
Velkou postel si tedy odškrtávám ve svém seznamu milníků, které už i mladší Filípek zdárně překonal. I slzičku dojetí jsem zamáčkla. Další na seznamu je asi šlapací kolo – podle všeho tenhle milník zdolají oba bráškové současně. Jsem zvědavá, jestli to bude ještě o letošních prázdninách.
Mějte se báječně a užívejte si léto ve všech jeho podobách!
Jarka
