Nežárlí. Je to pro nás příjemné překvapení. O pozornosti to bude časem zcela určitě, ale o žárlení nikoli. Je mu jedno, že se tulíme k Zorince, že jí myšáme a hladíme, chováme. Jeho totiž taky a většinou se z toho stane všeobecné mazlení. Což je super. Spíš se směje, že Zorinka neumí dát pusinku a má legraci z toho, jaká je pro něho mazlivá, když jí dá pusinku on. Líbí se mu její jemné vlásky a opatrně dělá „malá, malá“. Navíc každé ráno dělá na mimi ahoooj ručičkou a krásně dává pusinku na dobrou noc, když mu jde dát mimi pápá na dobrou noc.
V porodnici se ukázalo, co jsme si mysleli. Mimi ho až tak nebralo, ale vzhledem k tomu, že není až tak starý, mámu pamatuje, co pamatuje, stále s bříškem. A s tím spojeným mimi „v bříšku“. Vypadá, že pochopil, že mimi se z bříška přestěhovalo do postýlky. Spíš myslím, že pro něho bude teď překvapením, že máma skoro žádné bříško mít nebude. Ale ukázalo se více než vhodné, že bříško bylo „pozor“ na něj. Po císařském řezu s jizvou, jako když najdu! Adam je opatrný.
A stejně tak na mimi. Ukazuje jí hračky, půjčuje jí je na přebalování (aby jí bavilo dělat „plenka čistá“, jak se u nás říká), a stejně jako v porodnici ve vozíku, vozí ji doma v košíku, který dostala, aby s námi mohla v přízemí trávit čas a nemuseli jsme se tolik bát ji nechat někde ležet. Adámka jsme dávali na sedačku, ale báli jsme se, že to by neklaplo. Adam by jí asi stáhnul dolů, protože když Zorinka pláče, chtěl by jí chovat, anebo jí donést k nám na pochování.
Zorinka Adámkovi přinesla z porodnice na hraní malý autobus. Startuje a svítí a Adam z něho má hroznou radost.
Co bude na zvládnutí oříšek je, že Adam se chce houpat a lézt do mimi houpačky a lehátka a naučil se pouštět rádio. Nejvíc ho se mu líbí otáčecí regulátor hlasitosti. Čekáme, kdy se mu povede otočit jej tak, že se všichni strachy pomočíme, včetně miminka. Zatím se mu to nepovedlo, ale člověk nikdy neví. A dost pochybuju, s babiččinými názory, že by chtěla věž někam přestěhovat, jako jsme to udělali my nahoře, aby na ni nedosáhl. Rovněž dosáhne na kliku u dveří, takže moje prosby o posečkání zrovna v této oblasti vývinu, nebyly shora vyslyšeny.
Tedy, ano, my jsme se s mimi vrátili JEN o několik kroků zpět – není to takový šok mít po jednadvaceti měsíčním synovi zase mimčo, ale on se jaksi nevrátil s námi. Tedy je to mazec… Je ho všude plno.
Uvidím, zda to zvládnu s takovým nadhledem, jako to bere z „těhulek“ Katka.
Už v porodnici byl totiž Adam jako vítr ve všem a já si po císaři přišla totálně utlumená. A tenhle stav se zlepšuje jen velmi pomalu. Je to poznat i doma. Já se ploužím, zatímco on jede na plný plyn, jako blesk.
Jen v noci je zatím klid. Holčička krásně spinká, budí se jen dvakrát za noc poté, co jdu spát (dnes tedy doufám, že to tak bude – během dne už to totiž nebyla taková paráda jako včera a předevčírem a usínání na noc také nějak prozatím nekopíruje první dva dny – tak jen doufám, že jí to dlouhé spaní vydrží), ale Adam… vstává o hodinu dřív, než byl zvyklý, takže kolikrát v půl šesté je už vzhůru. Jak to budu dělat, až Jiří bude chodit do práce a budu muset vstát já místo něho, to nevím…
Ve dne to zatím totiž na dohánění spánku u mne nevypadá. Zorka je vzhůru, když Adam spí a Adam bdí, když je sestřička kožená…snad se nám to po obědě poštěstí časem lépe sladit, protože jinak asi padnu brzy za vlast….
A teď už se loučím, protože musím jít odstříkat mléko. Bojím se zánětu a čekám, kdy se mi upraví množství mléka. Zatím vypadám jako velká chodící lahev mléka a myslím, že i Zorča mě tak vidí. Kdykoli ji totiž vezmu do ruky, začne po mně chňapat. Je jasně mladší sestra svého brášky.
A dnes při koupání jsem si všimla, že už docela přibrala. Má krásně vypasené to své maličké bříško. Je to zkrátka vZorečka vzorná! Kéž jí to vydrží!
Zuzana
