Vyčurat, pomodlit a spát!

Náš malý Jurášek už brzy završí rok života, a já si dovoluji tvrdit, že se z nás stali akademičtí pracovníci přes uspávání miminka.

Které metody jsme už vlastně objevili?

SÁM V POSTÝLCE SÁM: Svatý Grál uspávacích metod. Každá matka o ní slyšela – většinou z druhé ruky (ve style „Děti kamarádky mojí kamarádky…“), více méně se o ni pokoušela a nakonec zkončila někde jinde. Spočívá v nakrmení unaveného dítěte, jeho položení do postýlky; následováno trochou broukání, zívání, koukání na ručičky, plácání do kolotoče, atp. završeno klidným a pokojným spinkáním. Osobně netuším, jak této metody docílit. Podařené pokusy bych mohla počítat na prstech jedné ruky a většinou jsem z toho byla tak vykulená, že jsem okamžitě musela zavolat Roberta, aby se na to přišel podívat. Metoda bývá s oblibou spojována s dalším bájným úkazem „SPINKÁM CELOU NOC“. Matky, kterým se jedna, či obě metody v kombinaci daří aplikovat, obdivujeme, zbožně uctíváme a zároveň se jich bojíme…jako všeho, co působí tak trochu nadlidsky a nedostižně.

ŘVU JAK TUR: Pokud by metody uspávání byly rozloženy na horizontální stupnici, tato by byla přesně na druhém konci od „Sám v postýlce sám“. Spočívá v položení malého unaveného, nakrmeného děťátka do postýlky;a zatímco se po špičkách či plazením vzdalujeme z ložnice/dětského pokoje, slyšíme nespokojené broukání, které se záhy proměňuje v neskonale hlasitý, nepříjemný řev. Co se týče intenzity, nelze paušalizovat, nicméně ze zkušenosti mé i mých kamarádek, bývá dva až pětkrát větší, než byste očekávali. Po srdceryvném řevu hraničícím s fyzickým vyčerpáním (na straně uspávajícího i uspávaného…) se dostavuje úlevný a kýžený spánek… Tak mi to bylo řečeno. Já sama nevím. Nikdy jsem to nedokázala dotáhnout do konce, a vždy nakonec zbaběle zakročila.

U PRSA: Dělal to každý a kdo říká, že ne, dělá to dodnes (dovoluji si parafrázovat Jaroslava Duška ve filmu Pupendo). Velmi účinná, pro obě strany příjemná a intenzivně zostuzovaná a haněná metoda, která spočívá v přiložení miminka k matčinu prsu a odtažení (odtržení, vytržení, násilnému oddělení, atp.) až ve chvíli, kdy dítě tvrdě spí.

MATENÍ NEPŘÍTELE: Tuto metodu jsem okoukala od své kamarádky, který ji úspešně používal u svého již trochu staršího syna (určitě měl přes dva roky). Dítě je při této metodě nutné přesvědčit, že všichni ostatní už dávno spí, a že mu ted nezbývá nic jiného, než taky usnout. Lehnete si s dítětem do postelem (či ho uložíte do postýlky a lehnete si vedle ní), zhasnete všechna světla, popřejete mu dobrou noc, zavřete oči a předstíráte, že spíte. Dítě po chvíli přemlouvání a neúspěšných pokusů probudit vás usíná. Z vlastní zkušenosti doporučuji opravdu usnout. Případný pláč či jiné prosby o pozornost jsou tak jednodušeji odbyty bez povšimnutí.

ŘECKOŘÍMSKÉ ZÁPASY: Objevila jsem ji nedávno, a v kombinaci s pohlazením po hlavě, zpíváním či broukáním je u uspávání našeho velmi aktivního syna nepostradatelná. Jednoduše spočívá v zabránění zbytečnho pohybu, který dítě ruší od usínání – lehkým chycením ručiček, které si dítě vráží do obličeje, položení ruky lehce na bok či na hrudník, aby sebou nemlelo a nevstávalo… samozřejmě nejde o použití hrubé síly; a chce to odhadnout moment, kdy už to funguje a kdy to ještě dítě rozčílí a rozpláče.

HOUPY HOU: V náručí, na fit-balónu, v kolébce, v hammocku, v šátku… Houpání a pohupování na miminka zabíralo od nepaměti. Věděli to i naši předkové, kteří svým ratolestem budovali kolébky a houpačky či je nosili v šátcích.

POCHOD PRAHA-PRČICE: Tuhle metodu jsem viděla u naší finské kamarádky. Dítě (asi rok staré) bylo posazeno do nosítka matce na záda (Manduca), načež ona se jala půl hodiny chodit po ztemnělém a ztichlém obývacím pokoji sem a tam, dokud dítě neusnulo (což jsme poznali, když mu hlava začala bimbat ze strany na stranu).

AUTEM, LODÍ, KOŇMO…: K nejoblíbenějším historkám jedných našich známých patří ta, jak museli uspávat jedno ze svých dětí jízdou v autě. Nevěděli, co s plačícím dítětem dělat, a nezabíralo nic než ho naložit do autosedačky a chvíli jezdit okolo domu. V tu ránu dítě spalo jako zařezané. Podobně u některých dětí působí také jízda v kočárku, v povoze, nebo v jiném dopravním prostředku.

Dost jsem téma spánku a usínání řešila a byly doby kdy pokaždé když mi malý usnul během kojení, přicházel pocit beznaděje a absolutního selhání. Četla jsem chytré knihy, stránky na internetu a poslouchala rady svých známých a rodinných příslušnic. Nic z toho mi nepomohlo. Jen mě to ještě více utvrdilo v tom, že co se týče uspávání, jako matka jsem selhala.

A pak jsem se jednou rozhodla, že tuhle kouli na noze dál táhnout nechci. Řekla jsem si, že stejně jako nic není neměnné, tak i  potřeby dítěte se mění. Pokud jsem jeden týden uspávala Juráška u kojení, další týden už možná stačio položit ho do postýlky a pohladit po hlavičce. Pokud jeden den ukolébavka zabrala, o měsíc později už ho mohl můj zpěv třeba z usínání rušit. Děti se učí, mění, první dva roky vývoje jsou ohromně rychlé a dítě se všem těm změnám přízpůsobuje různě. A já se rozhodla, že mým úkolem v celém procesu bude vytvořit mu bezpěčný a dobře ohraničený prostor, který všechny tyto změny bude schopný pojmout. A proto na tom, jestli mi dneska prcek usne sám nebo ne, nezáleží.
Byl to úlevný pocit.

A jaké hranice jsme mu s Robem vytvořili?

—- Koupeme každý den – i když finská lékařka se nad tím podivovala a řekla nám, že stačí dvakrát, třikrát týdne, rituál večerního koupání dodržujeme. Malý to má moc rád a čachtání ve vodě si užívá (obzvlášť teď, když jsme u našich a máme k dispozici velkou vanu).

—- Po koupání kašička – po koupání už si malý nehraje a hned jde večeřet. Dáváme mu kaši s ovocem – ovesnou, rýžovou nebo celozrnou, s trochou kokosového nebo olivového oleje a ovocem (banán, jablíčko, meruňky, borůvky, lesní jahody… atp.)

—- Po jídle na nočník – ano, zkoušíme a docela dobře to vychází. Skoro vždycky se po jídle v nočníku něco objeví.

—- A pak alou na kutě – i kdyby malý hned neusnul, jsme spolu v pokojíčku. Někdy to trvá déle (i hodinu), někdy usne hned, no nepolevím, dokud nespí. Žádní hraní, žádnéí divočení. malý je živý a my jsme si běkolikrát ověřili, že pokud po koupání nebo po večeří následuje jakákoli aktivita (hra s tatínkem, skype s babičkou a dědečkem, procházka v kočárku), rozdivočí se a pak ne a ne usnout…
Uspáváme ho zásadně v postýlce. První si s ním na chvíli lehnu do naši postele, zazpívám mu jednu dvě ukolébavky, nebo si s ním v klidu povídám. Pak mu dám mlíčko a uložím ho do postýlky. Někdy usne hned, jindy se ještě párkrát posadí nebo trochu protestuje. Hladím ho po vláscích, zpívám mu nebo ho hlasem uklidňuju a lehce ho přidržuju, aby sebou nemlel a nerušil sám sebe od spánku.

No zítra už zase budeme tři (Robo si pro nás přijede na Moravu! Huráá!) a tak bude mít i tatínek šanci si to vyzkoušet. Jsem na to zvědavá.