Všechno je jinak

Foto z ateliéru Fotopromě.cz

V pátek jsme byli na velkém ultrazvuku. Konečně se nám mělo potvrdit pohlaví našeho miminka. Pan doktor nás ale pěkně napínal, nejdříve zkontroloval všechno ostatní a až nakonec se věnoval určení pohlaví. Samozřejmě se vyplnilo to, co jsem psala minule, oblečky budu muset jít asi vyměnit. 🙂 Není to sice 100%, ale prý tak na 80% se nám v bříšku skrývá chlapeček. Když nám to pan doktor sdělil, nastávajícímu tatínkovi se v tu chvíli štěstím pěkně rozzářily oči. (Nevím, proč ti chlapi tolik touží po synech. ;-)) Já bych lhala, kdybych napsala, že mně taky. V podstatě mi na pohlaví našeho drobečka nezáleží, ale za těch několik týdnů po zprávě paní doktorky, že čekáme 100% holčičku, jsem si na tu představu tak zvykla, nakoupila růžové oblečení a najednou se všechno změnilo. Místo ONA je to ON. Dneska se tomu usmívám, ale v pátek jsem byla tímto zjištěním tak rozhozená, že jsem se vrátila do práce a v kanceláři se mi začaly kutálet slzy po tváři. Trvalo mi celý den, než jsem se s tím srovnala. A všechno je to v hlavě. Ta nám vytváří představy, my se díky nim začneme na něco těšit a najednou přijde něco, co je všechny smete. Samozřejmě jsem strašně ráda, že miminko pěkně prospívá a že je skoro všechno v pořádku. SKORO je psáno proto, že máme jen dvě pupečníkové cévy místo třech. Naštěstí všechny orgány, které by tímto mohly být ovlivněny, se vyvíjejí dobře, jen je potřeba sledovat růst, takže za 4 a 8 týdnů jdeme na kontrolní UZ. Tak snad tam se dozvíme, jestli opravdu čekáme chlapečka. Doma jsme pak totiž naši návštěvu UZ zhodnotili tak, že z pana doktora všeobecně moc velká jistota nešla. Takže pro náš větší klid jsem si kontrolní UZ předběžně zajistila u skutečného odborníka na doporučení mého šéfa, který mi toto nabízel již předtím. Jaké štěstí, že člověk pracuje ve zdravotnictví a může získat nějaké kontakty na dobré lékaře.

Další věcí, kterou jsem chtěla psát už minule, je koukání a osahávání mého těhotenského bříška. Nevím, jak to máte Vy, ostatní těhulky, ale mně se zdá, že všichni lidé upírají svou pozornost na moje bříško. A stává se mi to všude – v práci, na ulici, v obchodě… Jen ať se ale ti zvědavci koukají, já jsem na své bříško pyšná a ráda ho vystavuju na odiv. 🙂 Je to ale přece jen zvláštní pocit, když na Vás každý takhle civí. Občas, když je to už moc časté, si říkám, jestli ti lidé v životě neviděli těhotnou ženu nebo jestli je na mně ještě něco divného nebo proč na mě pořád tak koukají? Vždyť těhotenství je přece naprosto normální a přirozené.

Dalším bodem je osahávání bříška, a to se děje hlavně v práci. Každou chvíli mi na bříško někdo sahá, hladí a chválí ho, jak pěkně roste. Jeden kolega dokonce přišel s nějakým pořekadlem, že když člověk sáhne těhotné na bříško, bude mít celý den štěstí. Takže pokaždé, když se potkáme, si dobíjí štěstí. 🙂 Ještě mi to osahávání tolik nevadí, ale, dle slov jedné mé kolegyně, to přijde. Prý se to neustále stupňuje, tak uvidíme, jak moc budu či nebudu nesnášenlivá vůči hlazení bříška cizími lidmi. 🙂

A jak to máte vy? Jak snášíte okukování a osahávání bříška? Napište mi do diskuze.

Na závěr přidám ještě jednu perličku mého manžela. Byli jsme na návštěvě u známých a samozřejmě rozebírali moje těhotenství a došlo i na jména. Vybraná je stále nemáme, ale pár tipů v hlavě mám. Tak jsem říkala, že by se mi pro holčičku líbilo například jméno Ema. V tom náš nastávající tatínek zbystřil a povídá: „Ema? No tak to ne, to je jako ten pštros!“ Všechny nás svou hláškou pobavil a já vím, že teda Ema to v žádném případě nebude. 🙂

Hezký týden.

Vaše Denisa

 Denisa právě prožila 22. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?