Vítej mezi námi

Poslední týden mého těhotenství probíhal celkem v poklidu. Pouze domluvené velké gruntování se přesunulo z úterý na pátek, protože paní, která měla přijít, onemocněla. Upřímně, vzhledem k tomu, že v pátek jsem měla termín, jsem se vážně modlila, abychom to stihli. 🙂

Ve čtvrtek mne však na kontrole v nemocnici ujistili, že k porodu se nic nechystá, a protože termín se blíží a cukrovka atd., domluvili jsme se s paní doktorkou na termínu případného vyvolání ve čtvrtek 11.5.2017. Nicméně další kontrola na monitor ještě 8.5.2017 – tedy pokud do té doby neporodím, že? 🙂

V pátek dorazila slečna na úklid. Jsem trošku hnidopich, takže některé věci byli na můj vkus nedotažené, ale na druhou stranu občas i překvapila, takže vcelku spokojenost. Hlavně, že přes okna se dá zase jednou koukat a nemusela jsem je mýt já. 🙂

V sobotu jsem udělala rychlý oběd, a výjimečně předpřipravila oběd i na neděli. Naložila jsem totiž maso na pečení. Po obědě jsme měli v plánu vyrazit na nákupy, protože starší syn nastoupil do svého prvního zaměstnání, tak aby měl v čem chodit a nedělal ostudu. Při té příležitosti, jsme se chtěli stavit i na kávu a zákuseček, jak jinak. 🙂

Už jsme byli oblečení, a já se moc těšila na pěkné odpoledne v cukrárně, když jsem ještě pocítila potřebu na toaletu. Poté jsem se již chtěla obouvat, když mi přišlo, že je něco špatně, jako bych si maličko učůrla do kalhotek. Došla jsem si raději pro vložku a opět navštívila toaletu. Jenže za chvilku se vše opakovalo a já pochopila, že to není močový měchýř, co mě trápí, ale plodová voda. 🙂 Teď jen vyřešit co s načatým odpolednem… No jasně, asi budeme rodit. 🙂 V klidu jsem si dobalil pár drobností do tašky do porodnice, manžel mi zatím připravil porodní čaj, syna jsme vybavili finanční hotovostí a cestou do porodnice ho vyhodili u nákupního centra. Celou cestu do porodnice jsem cítila, že občas trošku vody unikne, ale nic velkého. Jinak jsem byla absolutně bez kontrakcí, vlastně jsem byla celkově celkem klidná, překvapivě. 🙂

Po příjezdu do porodnice jsem absolvovala vyšetření, a protože opravdu odtékala plodová voda, byla jsem rovnou přijata k hospitalizaci a umístěna na čekací pokoj. Bohužel nález nebyl dobrý, otevřená na špičku prstu, hrdlo dlouhé a tvrdé, takže byl manžel odeslán domů, aby čekal na zavolanou. Na čekatelském pokoji jsme byly celkem čtyři, dvě kvůli udržení těhotenství a dvě čekající na porod. Noc jsem chtěla využít k odpočinku, bohužel, se to moc nedalo. Celou noc nám po hodině natáčeli monitor, zda je vše v pořádku a miminka jsou v pohodě. Navíc před dvanáctou se rozjely kontrakce u kolegyně, čekající dvojčata, které se snažili ještě chvíli udržet u maminky v bříšku. No a když se situace trochu uklidnila, tak kolem třetí nakonec odvezli druhou rizikovou těhulku k předčasnému císařskému řezu, protože miminku se přestávalo dařit. Jen co po ní povlékli postel, už přišla další těhulka, opět hospitalizována pro sledování a udržení tehotenství. No řeknu vám, to nebyla úplně klidná noc, jak jsem si představovala. Říkala jsem si, že když mi nic není, tak bych raději byla doma. Na druhou stranu bylo vidět, že kdyby se nedej bože něco dělo s Tomáškem, byli bychom v dobrých rukách. Personál byl totiž opravdu moc fajn, jak sestřičky, tak lékaři.

V neděli ráno jsem byla opět na vyšetření, abychom zjistili vývoj situace. Hrdlo stále otevřené tak na špičku prstu, čípek dlouhý jak týden a porodní cesty tuhé. Domluvili jsme se, že pokud se do odpoledne nic nezmění, začneme vyvolávat, přeci jen to již bude 24 hodin po začátku odtoku plodové vody.

První zavedení tablety proběhlo v pohodě asi ve 14 hodin, výsledek absolutně bez odezvy, žádné kontrakce se nedostavily, Tomášek prostě ven nechtěl. 🙂 Mezi tím, druhá těhulka odešla rodit na porodní box, protože její kontrakce již byly pravidelné a vše nasvědčovalo tomu, že brzy porodí. A kolegyňka s dvojčaty přesunuta na porodní sál, protože jedno z dvojčat nebylo úplně spokojené. Vše naštěstí dopadlo v pořádku a dvojčátka se v pořádku narodila císařským řezem. To nám vždy přišel personál říci, že u kolegyň vše dobře dopadlo, abychom měly přehled. 🙂

Cca v osm večer další vyšetření, nález bohužel podobný, otevřená na jeden prst, čípek dlouhý a porodní cesty tuhé. Opět zavedena tableta na vyvolání a já doufala, že tentokrát se začne něco dít. 🙂 Noc byla výrazně klidnější, takže jsem si i odpočinula a cca v jednu mi začaly lehké kontrakce. Měla jsem z nich radost a vítala je s otevřenou náručí. Postupem času maličko sílily, ale stále to nebylo nic hrozného. Dala jsem si sprchu a pozorovala východ slunce, hopsajíc při tom na míči. Těšila jsem se, že brzy bude Tomáš s námi. Bohužel okolo šesté kontrakce opět ustoupily a po bolesti ani vidu, ani slechu. Při pondělní ranní kontrole zjištěno, že nález je beze změny. 🙁 Paní doktorka navrhla zavést poslední vyvolávací prostředek, nyní však v podobě gelu místo tablety a pokud se porod do odpoledne nerozjede, budeme muset přistoupit k císařskému řezu, vzhledem k tomu, že se blížil již druhý den, kdy mi začala odtékat plodová voda.

Po zavedení vyvolávacího gelu, bylo hned jasné, že sranda skončila. Do této doby bylo vše v pohodě, protože jsem v podstatě neměla žádné bolesti, teď se to ale změnilo. Měla jsem kontinuální bolest břicha, ke které se postupně začaly přidávat kontrakce. Střídavě jsem chodila do sprchy, která mi opravdu vždy pomohla ulevit, chvíli ležela svíjejíc se v posteli anebo hroutící se na míči. A tak asi tři hodiny do kola. Okolo jedenácté, však kontrakce slábly a břicho přestalo bolet úplně. Vyšetření ukázalo, že hrdlo je otevření na 1,5 prstu, ale jinak je nález beze změny. Celou situaci za mnou přišel konzultovat ještě hlavní lékař dne, který si dělal legraci, zda vůbec chci porodit. 🙂 Nakonec jsme se domluvili, že mi dá šanci ještě do tří. Oni ještě odoperují dva císařské řezy a pak si skočí na oběd, což jsem odsouhlasila, protože nalačno by se jim samozřejmě pracovalo špatně. 🙂 Pak už bychom ale opravdu přistoupili k císařskému řezu, protože riziko infekce tu prostě již bylo příliš dlouho. I když už od neděle mi byla podávána antibiotika. Volala jsme to manželovi, aby počítal s tím, že bude okolo třetí v nemocnici, aby se pak na něj nemuselo čekat.

V průběhu odpoledne se opět nic nedělo, jen občas slabé kontrakce, které nebyly ani nijak pravidelné. Po třetí následovala poslední kontrola, kde bylo zjištěno, že nález je opět beze změny. Bylo mi jasné, že mne císař nemine, ale spíš jsem se upínala k tomu, že tu s námi bude brzy naše miminko, než abych měla nějaký velký strach.

Hlavní lékař zavelel, že tedy jdeme na sál a já zavolala muže, který byl již v areálu nemocnice. Vyfasovala jsem punčochy, které mi musel navléknout manžel, protože to bych tedy s bříškem fakt nezvládla. Manžel byl již převlečen v mundůru na sál a šlo se na věc.

Na sále byla trochu zima, jinak celkem pohoda, zatím. 🙂 Začali mne připravovat, poté přišel anesteziolog, který mne trošku vyzpovídal, a nakonec jsme se domluvili na spinální anestezii. Manžel byl usazen za sklem před porodním sálem. Vše celou dobu sledoval a snažil se mne povzbudit alespoň na dálku. Anesteziolog nejprve našel správné místo na mých zádech, které umrtvil (bylo to jen maličko nepříjemné), a až poté začal aplikovat spinální anestezii. Opravdu zvláštní pocit. Za chvilku jsem necítila většinu svého těla. 🙂 Poté nastoupili lékaři. Zvláštní bylo, jak má člověk zkreslené vnímání takových věcí. Měla jsem za to, že vyndat takto miminko z matčina bříška není žádná věda a jde to raz dva, ale to jsem se spletla. Když Tomáška vyndavali, třásl se celý stůl a bylo vidět, že doktor má co dělat ho vyndat. Pak se ale v 16:53 rozlehl místností dětský pláč a náš syn – Tomáš Erik vykoukl na tento svět. Hned mi ho na vteřinku ukázali a už ho odnesli za doprovodu tatínka k prohlídce, očištění, vážení a měření a samozřejmě fotografování pyšného otce. 🙂 Náš poklad vážil 3.450g a měřil 51cm. Poté mi ho přinesli ukázat zblízka, i jsem se ho mohla na chviličku dotknout. Byl prostě nádherný, takový malý uzlíček, i slzička štěstí mi ukápla.

Po převozu na JIP jsem se strašně třásla, to je prý po opiátech normální. A také bylo zvláštní vědět, že se člověk dotýká vlastních nohou, ale vůbec je necítí. Naštěstí jsem záhy usnula a po probuzení, mi už bylo teplo, měla jsem hlad a brzy jsem začala cítit i své končetiny.

Tak přišel na svět náš poklad. Tomášku vítej na tomto světě, vím, že se ti na něj moc nechtělo, asi ti u maminky v bříšku bylo moc dobře a nic ti nechybělo. Ale věř, že maminka se bude snažit, aby ti stejně tak dobře bylo i u mne v náručí. Jsi naše blonďaté, modrooké zlatíčko. 🙂

Příště zkusím shrnout pobyt v nemocnici, snad se ovládnu a již to nebude tak dlouhé. 🙂

Loučím se s vámi a přeji krásný týden
Ivča