Virus v našich duších

Dění v posledních dnech zas potvrdilo, že charakter lidí se nejlépe ukáže během vyhrocených situací.

Určitě vás taky neminuly zprávy o tom, jak nějaká žena vydělává na strachu a prodává roušky po 5000 za kus. Nebo jak celé rodiny zatajují, že byly v Itálii, aby nemusely dodržovat karanténu. Někteří odjeli z Itálie co nejrychleji, aby se jich netýkal zákaz odjezdu (a ohrozili tak další lidi tady v Čechách).

Jiní lidé zas koronavirus zlehčují a (často nevědomky) chybně tvrdí, že jde jen o lehčí chřipku. Ano, u většiny pacientů není průběh vážný, ale bohužel s rychlostí, s jakou se nákaza šíří, i ta nízká procenta hospitalizovaných zahlcují zdravotnictví. Momentálně italské. V době, kdy tohle čtete, možná už i to české.

Nechci ale mluvit o řešení a postupech, co s tím, nejsem zdravotník. Chtěla bych poukázat na to, že to jak se ti bezohlednější a sobečtější spoluobčané chovají, je důsledek jejich pohledu na svět.

Jsou to ti samí lidé, které nezajímá jak na tom jsou běžně důchodci, jak se mají matky samoživitelky, co trápí tělesně postižené, jak je na tom životní prostředí, …

Tahle sebestřednost, neohleduplnost a lhostejnost k okolnímu světu je jejich obranný mechanismus. Když zavřou oči před něčím nepěkným, nebude je to trápit.

Jsou naučeni se starat sami o sebe, maximálně o svou nejbližší rodinu (ale tchyni z ní klidně vyjímají).

A proč? Protože tak byli vychováni!

Tahle generace, které bylo vštěpováno „Nehas, co tě nepálí,“ „bližší košile nežli kabát,“ „co je doma, to se počítá,“ „kdo dřív přijde, ten dřív mele,“ prostě neumí jinak, než myslet na sebe.

Z toho mi je smutno nejvíc – obyčejná slušnost a ohleduplnost je dneska skoro k smíchu.

Chci to změnit!

Chci vychovávat děti k tomu, že tolerance je prostě základ všech vztahů. Že respekt (k ostatním lidem, ale i k sobě samému) je důležitý.

Chci, aby se moji synové zajímali o ostatní lidi kolem sebe, aby sami od sebe nabízeli pomoc potřebným. Ne proto, že \“se to má\“, ale proto, že je ti lidé zajímají, jejich osud jim není lhostejný.

Aby, až budou jednou oni dospělí, nemávli nad jiným nebezpečím rukou (s tím, že oni jsou mladí, jich se to netýká), ale zamysleli se, jestli svým chováním náhodou neublíží jiným lidem.

A proto se ze všech sil budu snažit šířit povědomí o respektující výchově (a kontaktním rodičovství)! Protože jak se zaseje, tak se taky sklidí 😉

Přeju nám všem klidné dny s rodinou doma a ať naši nejstarší příbuzní jsou ještě dlouho s námi.