Velký bratr

MAMINKA JARKA Ve většině svých článků pro Babyweb jsem se věnovala těhotenství a později vývojovým milníkům našeho druhorozeného syna Filípka. Tentokrát chci ale udělat výjimku – a ne jen proto, že nedávno začal nový školní rok (a nám skončily i výjimečně dlouhé prázdniny – přinejmenším z pohledu psaní pro Babyweb).

Náš prvorozený syn Honzík, t.č. téměř už tříleťák (odpočítáváme poslední dny), totiž dělá neskutečné pokroky, a mně by vážně bylo líto, kdyby byl kvůli mladšímu bráškovi nějak upozaděn. Ostatně, jakýmkoli byť jen náznakům upozadění se dost hlasitě brání. Nebo by se dalo říct, že prožívá výjimečně silné období vzdoru. Každopádně je u nás doma dost veselo a hlučno. 😀

Ve všech chytrých knížkách i odborných článcích a radách na internetu se dočtete, že dítě prochází v prvním roce života bouřlivým vývojem. Dozvíte se, že vyroste asi o 50%, ztrojnásobí svou tělesnou hmotnost, naučí se plazit, lézt, sedět, stát volně v prostoru, obcházet nábytek, někdy i prvních několik samostatných krůčků, slyšet na svoje jméno, říct pár významových slov, napodobovat zvuky některých domácích zvířátek, postavit dvě kostky na sebe, klešťový a posléze pinzetový úchop, jíst v podstatě běžná jídla, některé děti se i více či méně úspěšně samy krmí.

Nevím, jestli to je tím, že jsem se sama přestala v tomto směru dostatečně vzdělávat nebo na tom vážně něco je, ale o tom, co se dítě naučí během dalších dvou let, už se tolik nepíše. Nebo jsem to prostě přehlédla. A přitom je to takový fičák! Ještě v 17 měsících náš Honzík nechodil. V 18 měsících už běhal jako drak. Jeho slovní zásoba v 15 měsících se dala spočítat a měla jsem slušný přehled o tom, který den se naučil která slova.

Dnes mě překvapuje, kolik cizích slov zná a umí správně používat („Mami, máš antibakteriální ubrousky?“ nebo „Potřebuju svůj imbus. Jdu montovat.“). Jeho slovní zásobu bych nespočítala ani náhodou! Dokonce sám vytváří nová slova a vlastní gramatiku (jdi – jdu >>> šupajdi – šupajdu apod.). Písmenka a číslice ho začaly zajímat někdy před koncem loňského roku a během ledna se naučil přečíst všechna velká tiskací písmenka a všechny číslice. Dnes mi hlásí čísla projíždějících autobusů a u některých i ví, kam jedou („K babičce Dádě jede stosedumdesátšestka, mami.“)

Poslední dny si zpestřujeme procházky tím, že sledujeme dopravní značky a vysvětlujeme si, co která znamená. První, kterou bezpečně pozná, je Dej přednost v jízdě. V autobuse, tramvaji nebo metru nadšeně hlásí stanice a v metru i obligátní hlášku „Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají!“ Kromě toho ovšem taky daný dopravní prostředek řídí. K tomuto účelu používá vlastní volant, vybavený několika zvukovými tlačítky včetně oblíbeného klaksonu (naštěstí v MHD zvuky na volantu nezapíná).

Lidové písničky a říkanky pro děti si upravuje k obrazu svému („Vařila masíčko v mističce“, případně „Skákal pan myslivec přes zelenou louku“). Při přecházení přes ulici se spolehlivě rozhlídne a řidičům, kteří nás pouštějí, děkuje mávnutím ruky. Půjčuje si můj mobil a volá z něj babičce nebo tatínkovi, případně si najde galerii fotek nebo kalkulačku. Jinam mi v mobilu (většinou) neleze, máme to tak domluvené.

V mém počítači má svůj uložený Word, ve kterém si může psát, co ho napadne. Nahodilým shlukům písmen a číslic běžně upravuje formát, velikost písma, soubor uloží nebo minimalizuje na lištu, když přijdu k počítači s tím, že se potřebuju na něco podívat sama. Opatrně zkouší odrážedlo. Doslova před pár dny objevil kouzlo trampolíny a skákání snožmo.

Za opravdové milníky však považuju následující tři: Milník první: Plínky. Dlouho předlouho se bránil našim snahám o používání nočníku. V roce se nechával na nočník posadit s knížkou v ruce, ovšem považoval jej za poněkud bizarní sedátko na čtení. Pak se jeho doba pobytu na nočníku zkrátila na vteřiny a já to vzdala. Občasné pokusy, že dneska to zkusíme bez plínky, zarputile bojkotoval.

V červenci na chalupě u babičky a dědy se ovšem odplenkoval prakticky sám a ze dne na den. Během týdne jsme odbourali i noční plínku a od té doby jsme téměř bez nehod. Vyplatilo se počkat, netlačit a dát mu důvěru, že to zvládne sám, až na to bude připravený.

První dny byly vyloženě humorné, ten úplně první bobek v nočníku Honzík nadšeně ukazoval i psovi, chodil obsah nočníku obřadně vyklopit do kompostu a vyplachoval po sobě nočník zahradní hadicí. Dneska už to je brnkačka. Má k tomu i vlastní hlášku: „Pozor, instaluju bobek!“ (Dítě ajťáka se prostě nezapře) 😀

Po několikadenní pauze po sobě čtu rozepsaný článek, a protože je to fakt hodně dlouhé, nechám si pokračování na příště. 😉

Mějte krásné podzimní dny a užívejte si malé i velké pokroky svých ratolestí!

Jarka