Věci mezi nebem a zemí

MAMINKA HANKA Tak nazývám věci, které většina lidí pojmenuje „náhoda“. Podle mě náhody neexistují. To pak zas musím utišit ten svůj rozum, který se ptá „Proč? Jak to, když jsem to neplánoval?“ Chudák. Nikdy na to nepřijde. A většina mých zásadních životních událostí se stala nějakým „samospádem“. Bez plánování a očekávání.

Mezi nebem a zemí bylo i to, jak jsem otěhotněla. Bez plánování a očekávání. Jsem typ člověka, co pokud něco ovlivnit může, tak to udělá. A naplno. A jelikož jsem se kvůli sportu vždycky zajímala o výživu, teď jsem měla teprve důvod přemýšlet nad tím, co jím. Aby miminko mělo to nejlepší, z čeho stavět. A musím stále i zpětně ocenit, na jak dobré úrovni, podle mého, jsou u nás porodnictví a pediatrie.

I když jsem sama zdravotník, doktory jsem vždy navštěvovala jen, když to bylo nezbytně nutné. Ale kolik a jakých kontrol a vyšetření absolvuje těhotná a jak důsledně kontrolují miminka, tolikrát jsem snad ani nebyla kontrolovaná za celý svůj dospělý život. A přesto holčička vážila nakonec 2020 g. Dělala jsem to nejlepší, co jsem mohla. Nikdy nepřijdu na to, čím to bylo, ale narodila se prostě malinká. A nakonec je to i jedno. Byla zdravá. (Byly vyslyšeny všechny mé úpěnlivé prosby z porodnice, kdy jsem čekala na porod.)

Takže mám teď nové mety, tentokrát neběžecké. První Stellinčino půlkilo. 3 kila. 4 kila! No, to už je holčička dvojnásobná! A má druhou bradu. 🙂 Schovávám jí pásku, co měla na ručičce v porodnici. Aby jednou viděla, jakou cestu urazila. V porodnici byla na speciálním oddělení, kde se o tyhle malá miminka OPRAVDU OPRAVDU starají. A zase musím v duchu děkovat za tu skvělou péči a přístup lidí. Zkontrolovali dokonce miminům i sluch, než šly domů.

Mám v plánu tam odnést Stellinčiny nejmenší oblečky pro jiné mrňousy. Jednak mě celý personál ujišťoval, že nás (Stellu) chtějí určitě vidět. Jaká je, jak vyrostla, a pak to beru trochu jako svoji povinnost, abych aspoň trochu vrátila, co jsme dostaly. Některé sestry dokonce označují děti, které měly v péči jako „moje děti“.

Jinak u nás není nic nového. A to je vlastně taky dobře, protože je klid. U pediatra je Stella zkontrolovaná, v pořádku. Můžeme si odškrtnout další kontrolu kloubíků. Řešíme trochu kňourání a bříško, ale to je, řekla bych, v normě. V noci mě nechá Stella i přispat, koupe se ráda, pozoruje lidi a věci kolem sebe. Venku jsme stihly společný piknik s kamarádkou. Stále nám fungují vycházky, vyrážíme dál a dál.

Měly jsme na těch dobrodružných výpravách s kočárkem už i defekt. V cykloprodejně a servisu nám ho opravili. Máma koupila náhradní duše (naše jsou zatím v pořádku :-)), aby příště byla připravená servisovat sama. A právě v cykloservisu vzniklo téma tohoto blogu. Když jsem se ptala, jak je to možné, že po dvou měsících ježdění mám defekt, dostala jsem od pána jednoduchou (jsem blondýna :-)) odpověď: „To jsou věci mezi nebem a zemí“.

Ale přeci máme něco hodně nového. Objevil se úsměv! To je asi nejhezčí moment za poslední dobu. Jen nevím, koho ta hra baví víc. Jestli mě nebo Stellu. A tak ochotně dělám „opičky“, aby se smála. Je to zase ten moment mezi nebem a zemí. Úsměv. Tak magická záležitost i mezi dospělými. Jak dokáže změnit během sekundy situaci, která by se bez tak jednoduché věci vyvíjela úplně jinak. Je krásný, ozdobí každého. Otevírá srdce, zvlášť, když se někdo usmívá celou svou bytostí. Nebo játry. Jako to říkal šaman Ketut Julii Roberts (role ve filmové verzi románu) v příběhu Jíst, meditovat, milovat. Moje srdce teď denně (jaké štěstí) otvírá úsměv mé dcery. Je bezkonkurenční. 🙂