Jiné cukroví máma nepekla. Vlastně jo, vanilkové rohlíčky pro tátu, ale ochutnat jsem dostal jen jeden. Že prý je to moc sladké. Perníčky asi tak sladké nejsou, těch jsem mohl rozdrobit, kolik jsem chtěl. Když se teď zapne vysavač (což je po každém mém jídle a někdy i mezitím), krásně to u nás doma voní po perníčkách. Máma si teď asi pár perníčků schová do zásoby a bude je dávat do vysavače při výměně sáčku. To jsem jí to hezky vymyslel, co? Kdybych je všude nedrobil, tak by na to nepřišla :-).
Stejně bych rád věděl, co jsou ty Vánoce vlastně zač. Viděl jsem spoustu lidí v obchodech, většinou vypadali docela uštvaně, vyřízeně a nervózně. A strašně moc nakupovali. A naštvaně vzdychali ve frontách u pokladen, když se to zaseklo a bylo třeba storno nebo nějaká platba kartou se zapomenutým PINem. Taky jsem viděl fronty u stánků se stromečky. A fronty u stánků s kapry. Jeden vyskočil z kádě a málem mi přistál na klíně v kočárku. To jsem se teda pěkně lekl! Taková potvora veliká, mrskal se jako ryba na suchu, a ten pán, co ho chytal a dával zase zpátky, měl co dělat, aby se mu to povedlo. Ještě, že my jsme doma kapra neměli. Nevím, co bych dělal, kdyby mi zabral vanu. Nebo loď! To by mě fakt naštval. Ale máma s tátou naštěstí usoudili, že kapr stačí u babičky a dědy na venkově. My jsme měli lososa a bramborový salát. I já. Máma udělala salát i pro děti, s jogurtem a zakysanou smetanou. Nejlepší byl ale stejně hrášek. A mrkev. Kukuřice ne, tu jsem nenápadně házel na zem. Teď ale trochu předbíhám, už jsem u Štědrého dne, a to jsem vám chtěl napřed říct, jak jsem vnímal předvánoční čas.
O ponožkách na adventním kalendáři už jsem vám psal. Pár jich už chybí, jednu jsem někam zašantročil já a druhou brácha. Taky pár těch kartiček s úkoly už nemáme. Možná je najdeme někdy v létě. Nebo je možná nenajdeme vůbec. Asi bude muset máma příští rok vyrobit další. Kromě kalendáře si ještě pamatuju, že někdy začátkem prosince byla řeč o Mikulášovi a andělech a čertech. Asi to ale bude jen nějaká povídačka, nikoho takového jsem nepotkal. Byli prý u bráchy ve školce, ale nevím, jestli tomu můžu věřit. Brácha toho totiž hrozně nakecá.
Pak byla taky u bráchy ve školce adventní dílna. Tam se mi moc líbilo. Napřed hrály děti divadlo o Jezulátku, to mě moc nebavilo, tak jsem aspoň dělal „tút“ pokaždý, když někdo zapnul nebo vypnul foťák nebo kameru (což bylo prakticky po celou dobu, co děti hrály to divadlo). Pak si mohly děti společně s rodiči tvořit vánoční dekorace a přáníčka. Mámu to moc bavilo, Honzíka chvilku taky. Táta a já jsme se radši přesunuli dál od těch stolečků s lepidlem, třpytkami, nůžkami a spoustou dalších věcí, co na ně většinou nesmím sahat. Objevil jsem tam parádní hračky a skládačky. Pár jsem jich rozebral, když se nikdo nedíval. Ale nejlepší byla zvonkohra! Byla o dost větší než já a v tom rachotu od stolečků ani nebylo slyšet, když jsem do toho bouchal vší silou. Potom učitelky odněkud vytáhly spousty cukroví, něco dokonce upekly děti (i brácha!), tak se na to všichni vrhli, a když to všechno snědli a už nebylo co jíst a co tvořit, popřáli si všichni krásné Vánoce a jeli jsme domů.
Jednou měl taky brácha ve školce štědrovečerní večeři. Normálně pro něj chodíme s mámou buď po obědě nebo odpoledne po spaní a po svačině. Tentokrát jsme ho ale odpoledne zase vezli do školky. Byla už skoro tma. Když jsme tam přišli, chystaly se děti společně s učitelkami obalovat řízky a loupat brambory. Pro Honzíka jel pak až večer táta, to už jsem se doma s mámou chystal jít spát. Každopádně už se těším, až budu taky chodit do školky. Dělají tam bezva věci a je tam spousta dětí.
Doma s mámou jsme se na Vánoce nijak extra nepřipravovali. Kromě toho, že pekla spoustu perníčků, které většinou rozdala ještě před Vánocemi, a těch pár dekorací po bytě, bych ani nepoznal, že se blíží Vánoce. Vlastně jo, máma pouštěla vánoční písničky a tancovala u toho a dělala s námi blbiny. A průběžně zdobila ty perníčky. Byly úplně všude, upekla jich skoro šest kilo. Pak u nás byly na návštěvě tety Lucka a Míša a my jsme jeli na návštěvu za tetou Kateřinou, a perníčků hned ubylo. Rozhodně tu ale máma nešílela s mytím oken nebo uklízením. Asi pochopila, že s námi dvěma stejně nevydrží uklizeno déle než pár minut :-).
Pak 23. prosince, když přišel táta domů z práce, jsme zdobili vánoční stromeček. Všichni čtyři. Napřed si teda máma hrála strašně dlouho se světelným řetězem, ale když to konečně měla na stromku tak, jak chtěla, začali jsme na stromek dávat ozdoby. Tedy, táta, máma a Honzík je dávali na stromeček a já je většinou zase hned dával dolů. Byla to docela legrace. Nejvíc se mi líbily malé slaměné ozdoby se zlatými třpytkami. Měl jsem pak třpytky úplně všude, dokonce i v plínce. Teď chodím hlavně bouchat do červených zvonečků, hezky to cinká.
Na Štědrý den po večeři pak máma zapálila na stromečku prskavky. Nevím, k čemu je to dobré, ale rozhodně je to k smíchu. Když dohořely, mohli jsme s bráchou konečně rozbalovat dárky. Dal jsem si záležet a papír trhal na mrňavé kousky a házel je kolem sebe. To mě moc bavilo. Byl jsem rád, že jsme mohli ve stejné činnosti pokračovat i následující den u babičky s dědou. Tam byl taky stromeček a pod ním spousta dárků. A taky teta Jana a strejda Matěj a sestřenice Andulka s Terezkou a obě babičky a děda Honza. Prostě jedním slovem zmatek :-D. Spousta lidí a vždycky mluvili aspoň tři najednou. Když už jsem z toho byl moc unavený, dala mě máma spát ven do kočárku. Tam vám byl klid a ticho! Myslím, že mi to děda trochu záviděl.
Teď už jsme zase doma v Praze a s bráchou si užíváme nové hračky. Dostali jsme spoustu knížek a taky vláčkodráhy. Napřed mě od nich brácha odháněl, asi se bál, že mu budu bořit postavené koleje. Ale teď už ví, že si je chci hlavně prohlídnout a většinou mě nechá. Zkouším i spojovat koleje k sobě, ale to mi ještě moc nejde. Jezdit s autíčky po podlaze je jednodušší. Z knížek se mi nejvíc líbí takové velké s tvrdými deskami, je v nich spousta obrázků na prohlížení, a tolik detailů, že jsem tuhle přistihl mámu, jak si jednu knížku prohlíží a hledá stejné postavy na jednotlivých stranách. Doufám, že příště si s tím nebude soukromničit a bude si prohlížet se mnou a s bráchou.
Tak zase někdy na napsanou!
Váš Filípek
PS: Piškoty pod gaučem máma našla při luxování. Musím vymyslet nějakou novou schovku.
Jak to vidí máma
Uf, máme to za sebou! 😀 Vánoce byly asi poměrně náročné, nebo ne? Nevím, jestli i vás se týkal typicky český předvánoční shon, stres a horečnaté uklízení. Pamatuju se z dětství a dospívání, jak mamka s babičkou vždycky myly všechny vitrínky a skříňky v kuchyni, umývaly sváteční porcelán po prababičce a cídily dekorační předměty. A pekly asi 15 druhů cukroví. A luxovaly, utíraly prach, smýčily a gruntovaly. Honily se. Honily nás – mě a ségru. Asi to prostě jinak neuměly, protože přesně takhle je to naučili u nich doma. Já jsem se ale rozhodla, že se takhle honit nechci a nebudu. Že nám bude o Vánocích krásně, i kdyby bylo nevytřeno a po zemi se válely rozházené hračky. Že nám stačí perníčky a vanilkové rohlíčky (a symbolické množství dalších dvou druhů cukroví a křížaly od mojí sestry Jany, za které jí tímto veřejně děkuji). A že se nebudeme honit za dárky a supět ve frontách. Že Vánoce nejsou o množství cukroví, naklizené domácnosti a hromadách dárků pod stromečkem – obzvláště ne, pokud to má být vykoupeno uštvanou strhanou matkou, která na Štědrý den mele z posledního nebo z cesty. A myslím, že se nám naši představu o Vánocích docela daří naplňovat.
S úklidem jsem si fakt hlavu nelámala, okna jsem myla naposled v září (jenom v obýváku a v kuchyni), poličky a skříňky jsem nesmýčila, prostě jsem udělala běžný údržbový úklid, jaký si naše domácnost žádá, ať je pátek nebo svátek. Čančání domácnosti a dokonalé barevně sladěné vánoční dekorace do každé místnosti si budu moci do sytosti užít, až kluci trochu odrostou. Pro teď bohatě stačí, když několikrát denně zachraňuju vánoční stromeček a při každém odchodu a příchodu vysvětluju Filípkovi, že papírového anděla na dveřích (z dílničky ve školce) opravdu necháme tam, kde je. Nejvíc jsem hrotila zdobení perníčků, a to jenom proto, že velká část z nich putovala dál jako jedlé dárky.
Většinu vánočních dárků jsme stejně jako v uplynulých letech objednali přes internet. Našim klukům jsme toho nepořizovali zas tak moc, každému jednu hlavní hračku a pak knížky – volené tak, aby si je mohli střídat a nehrozilo hlavně ve Filipově případě, že knížky neobratným zacházením poničí. Mohu tedy z vlastní zkušenosti vřele doporučit velkoformátové tvrdé knížky s názvy Jaro, Léto, Podzim, Zima a Noc od Rotraut Susanne Bernerové. Jsou krásně ilustrované, plné detailů, a i když jsou uvnitř bez jediného textu (kromě nápisů na plakátech v obrázcích), příběhů v nich najdete nespočet. Dost možná, že vaše verze se bude lišit od příběhů, které v nich najdou vaše děti.
S ostatními členy rodiny jsme dárky pojali spíše v symbolické rovině, raději milou pozorností či zážitkem než nějakým hodnotným hmotným darem. A symbolem Vánoc pro nás bylo hlavně společné – byť trošku hektické – setkání u mých rodičů. S rodinou mojí sestry to byla jako každoročně docela velká a hlučná sešlost. Nicméně milá a nepříliš dlouhá, přesně tak, aby nestačilo dojít k vypjatým situacím, před kterými v předvánoční době varoval nejeden (nejen psychologicky či vztahově orientovaný) web. A to ještě prý náročnost velkých rodinných sešlostí znásoboval úplněk! Zkrátka a dobře, s průběhem letošních Vánoc jsem nadmíru spokojená. Kluci byli u stromečku prostě sláďata k zulíbání, a naprosto stejně upřímně se radovali z měkkých i tvrdých dárků, ať už byly určené jim nebo někomu jinému :-).
Do nového roku 2016 bych chtěla všem čtenářkám a čtenářům Babywebu popřát, aby je provázela láska, radost a hravost, a aby se těšili dobrému zdraví!
Jarka
