V nouzovém režimu

Foto z ateliéru Fotopromě.cz

Myslela jsem si, že jsem se v těhotenství nervovala. Nevím, zdá se mi to pořád, ale moje holčička je tak hodná a taková milá, že je buď splachovací nebo přizpůsobivá po mně a nervování na ni nemělo žádný vliv.

S domečkem to sice vypadá slibně, nicméně stále ještě jsme nemohli vyřídit hypotéku (stále chybí podpis na kupní smlouvě od manželovy sestry) a nevíme, zda budeme potřebovat stavební povolení. Snad ale postačí ohláška a vše se uspíší. Tím se snad podaří získat i ten sestry chybějící podpis. Jenže správný čas na levnou hypotéku jsme už prokaučovali… no, příbuzné si člověk nevybírá.

Jinak jsme absolvovali kontrolu v podstatě po nedokončených dvou týdnech a Zorinka měla téměř přesně o půl kg a o 4 cm na délku více, než když jsme opouštěli porodnici. Natahuje nám nožičky a zároveň roste. A překrásně spí!!! Nejlépe odpoledne po obědě. Už se mi podařilo vychytat, jak to udělat, aby po obědě spala. Spí totiž, jakmile je trošku šero a je dostatečně napapkaná. Tedy jí uondám u jídla, pak jí hodím vedle Adámka do postele a vlezu si mezi ně. Zorince většinou stačí přikrýt trošičku nožičky a můžu se přimyšnout k Mítačutovi, ona si vystačí zatím sama. On se ke mně také přimkne a spíme. Po čase se odkulím tak, abych k nim měla blízko k oběma, podle toho, kdo si kdy kníkne, ale většinou oba vydrží nějakou hodinku spát. A tak jsme odpoledne odpočatí všichni tři. Báječné!!!

Zorinka v peřince nebo zavinovačce už vůbec nechce být, naopak čím více hýbe nožičkami, tím více jí to baví a také si vesele poprdává. Jak jsem zjistila to, že jí velice dobře odchází prdíky, je opět naše výhra. Trápí to okolo nás hodně miminek, ale my jsme to zatím a naštěstí nepoznaly. Klepu to rychle na svou hlavu, to známé tvrdé dřevo… Snad tomu přispívám i já pitím fenyklového čaje po litrech.

Bála jsem se dále, že bude holčička zimomřivá po mně. Opak je pravdou. Začíná, stejně jako Adámek, plakat, když je jí teplo. Dnes se mi zdálo, že je dole v kuchyni zima a přetáhla jsem jí dečku přes tělíčko do pasu. Pořád byla nesvá, plakala a mítala sebou… až jsem přišla na nápad sundat dečku. A spala jako nemluvně dobrou hodinku v klidu. Téměř okamžitě.

No jo, ale na začátku v porodnici bylo 25°C a ona v peřince a ještě přikrytá, doma pak nějaký den taky, ještě v dlouhém rukávu. Říkala jsem si, abych z ní neměla chcípáčka, co bude hned nemocný, protože bude pořád jen v teple. Nechtěla jsem být taková ta matka, jak její děti chodí v čepici pomalu i spát a svetr jim sundavá, až když teplota přesáhne 35°C. A tak jsem postupně ubírala oblečky nebo snižovala teplotu, nejprve na noc, abychom tam neumřeli vedrem my ostatní, a pak i přes den, když bylo venku teď tak tropicky, svlékla jsme jí do bodýčka a regulovala teplotu jen takovou prima slabou pokrývkou, co dostala Zorinka od mé kamarádky. No a to se osvědčilo. No ona ta dečka zejména, je hrozně prima věc. Zkoušela jsem ji do ní zabalit podle nápovědy na internetu, ale buď mi to nejde, nebo to Zorku neba… Chvilku jí to sice asi dělalo dobře (podle nápovědy jsem vše dodržela a dokonce jsem šššš šala, jak se mělo!!!), pak ale chtěla vrtět nohama a tak začala brečet, přestože do té doby ani nekníkla (ona vůbec nějak moc nepláče), tak jsem jí zase rozbalila. Asi nemá ty správné hysterické záchvaty, aby to bylo potřeba. Dečku ale zbožňuje. Je to totiž takový prima materiál, který jí dělá dobře a tak jí do toho balím různě, jako do zavinovačky nebo jí tím jen přikrývám. Asi se pod tím tak nepotí a i v těch teplech, když zavanul vítr, tak venku v košíku to bylo akorát… Dečka bude asi stálým partnerem, stejně jako má Mítačut jednu oblíbenou.

Ani druhé miminko nebude žádná cíťa, jak to tak vypadá. V noci už hravě zvládne jen pyžamko a slaboučkou dečku, dokonce jsem si všimla, jako u Adama, její potřebu mít relativně studené ručičky. To je nejspokojenější a nejlíp spinká. Tedy, úplně nejlíp spinká, když usne u mě. Jenže pak se bojím, že bych ji zalehla a pěkně putuje zase do své postýlky, kde ji hlídá monitor, protože je mi líto jí v noci budit na říhání.

Nejkrásnější chvilky s ní mám ale po ránu. Máme na sebe pár minut, protože kluci odchází společně snídat a my snídáme v posteli. Tedy přesněji – Zorka se nasnídá v posteli a já si jí u toho prohlížím a vychutnávám si chvíle s ní. Prohlížím si, jak usne opět napapaná, na boku, nožku přes nožku a ručičky pokojně vedle sebe, mnohdy semknuté vedle tělíčka. A oddychuje a u toho se slastně usmívá.

Za chvilku se ale vzbudí… a to už jí odříhnu, pokud se nám to povede, a putujeme na snídani za klukama dolů do kuchyně. Jenže od té doby patří můj čas více Mítačutovi. Těch chvil, kdy bych se jí takhle naplno mohla věnovat, moc není. Když už ale jsou, tak si je vychutnávám opravdu plnými doušky. Žádné další miminko už nebude, vím to. (Tedy rozhodně nebude plánované a neplánovanému se pokusím zabránit, jak jen to půjde!!!) Jenže Adámek mě potřebuje teď o něco více. Snažím se tedy věnovat přes den hlavně jemu a Zorinku si užívám, když je s Adámkem Jiří.

Nadcházející víkend by měli jet kluci za dědou a já tak snad osiřím jen s tím mimčem malinkatým. Plánuji si, že to bude pohoda. Tak snad. Moc se na to těším!!!

Manžula řádil celý minulý víkend v kuchyni. Udělal první várky bezinkového sirupu a připravujeme se na třešňový. Dostali jsme totiž třešně. Musely se zpracovat a tak byl koláč, něco do snídaně a se zbytkem jsme se rozhodli naložit ve jménu ušetření kaček za sirupy kupované, neboť náš bezinkový je stejně nejlepší, a protože jsme se rozhodli nakoupit nějaké lahve, prošli jsme internet a zjistili, že sirupy se dají opravdu dělat z čehokoli. Koupili jsme tedy těch lahví mnoho…

No a včera mi přichystal pěkný den Adámek. Ráno jsme se domluvili, že když bude chtít dělat e-e, řekne a já mu sundám plínku a posadím ho na nočníček. Odkýval mi to, ale nedělala jsem si iluze A hle, přestože dosud to nemělo valného významu, přišel, řekl e-e a já tedy konala. A on spolupracoval. Dokonce po té, co z nočníčku vstal, tam skutečně bylo načuráno. Tak jsme se jali spolu oslavovat. Večer jsem jej vychválila manžulovi, babičce, zkrátka jsme patřičně křepčili.

Dnes sice také řekl, ale v zápalu hry odmítl jít do koupleny a sundat si plínku. Pochválila jsem ho alespoň za hlášku. Říkám si, že nutit ho a násilím tlačit do koupelny nemá cenu. Jsem ráda, že si uvědomil to samotné chtění. To ostatní přijde. A je mi jasné, že jsem konečně také vymyslela hru, co ho bavila tak, až se mu nechtělo jít dělat něco jiného.

A tak tedy náš režim, kdy přes den uděláme houbeles, protože hodně spíme, pořád se jen krmíme a děláme „plenka čistá“ a věnujeme hraní, co mu proto říkáme nouzový, zatím chválím a poběžíme i nadále v něm, než si zvykneme a ustálíme vše natolik, abychom se naučili ještě přidat nějakou hodnotu další.

Hezké chvíle s vašimi nejmenšími,

Zuzana