V nemocnici skoro jako doma

Co se týká babiččina pobytu v nemocnici, blýská se na lepší časy. Pokud půjde vše tak, jak má, budeme mít babičku doma ještě tento týden. Po dvanácti dnech na JIPce byla konečně přeložena na klasický pokoj, takže si dokážete představit, jakou jsme měli všichni radost, a hlavně, konečně jsem jí po dlouhých dnech mohla ukázat Vítka. Mamka je ještě slabá, takže zatím chováme Vítka v náručí my a oni se spolu hladí po rukou a dávají si pusinky tak, že já držím Vítka v náručí a společně se nakláníme k mamce. Každý den je ale lepší a lepší, takže už se brzy dočkáme. Vítek bude nejlepší rehabilitace.

Ale teď k tomu hlavnímu, co Vám chci povědět. Posledních pár dní jsem rozmýšlela, zdali sem napsat, co se stalo. Není to žádná věc na chlubení, to vůbec, dokonce se za to stydím, ale stalo se. Stydím se, nenávidím sama sebe a proklínám tu chvíli. Pár lidí, kteří o tom věděli, mi s úsměvem pověděli, že se to stalo určitě mnohým a že se nic nestalo, tak ať neblbnu. Ale hluboko ve mně je to stále, a jsou chvíle, kdy na to moc myslím a chce se mi brečet.

Vteřina nepozornosti

V sobotu ráno odcházel Jára po šesté do práce, a protože již Vítek nespal, podal mi ho do naší postele. Hned po této větě určitě tušíte, co se stalo. Byl to mžik, zřejmě jsem na minutu usnula. Vítek se dostal na druhou stranu postele a zřejmě máchnul do prázdna a spadl. V tu chvíli jako by mě píchlo u srdce, probudila jsem se a v poslední chvíli ho zachytila za ruku. Nespadl tedy úplně, ale stejně.

Okamžitě začal plakat a já s ním. Vítek se po chvíli uklidnil a já se ho na přebalováku snažila „prohlédnout“, jestli ho místo, kde ho lehce zmáčknu, nebolí. Představte si, on se u toho začal smát. Zřejmě mu nic nebylo, jen na čele měl takový malý červený flíček. Jelikož jsem ho chytila na poslední chvíli, nejsem si jistá, jestli se trochu uhodil, nebo možná jen otřel o koberec. Ale prostě tam červené místo bylo.

Okamžitě jsem volala Járovi, aby přijel a co se stalo. Shodou okolností byl u Járy v práci i můj taťka. Byli doma během deseti minut. Jára si vzal Vítka a také ho prohlédl. Mě držel taťka, v pevném objetí, protože se přiznám, že jsem byla jen kousek od toho skočit z okna. Hned jsem řekla, že pojedu na pohotovost. Prvně jsem zavolala naší dětské doktorce a ta mi poté, co jsem jí mezi slzami odpověděla na otázky, pověděla, že se zřejmě nic nestalo, ale že pro svůj klid, bych jet měla.

Na pohotovosti jsme narazili na milou doktorku i sestřičku. Vítkovi vzali trochu krve a udělali sono hlavičky. Všechny výsledky byly v pořádku, i ty kontrolní druhý den. Měla jsem Vítka víc hlídat, v noci po třech hodinách budit, a kdyby cokoliv, ihned přijet. Celý víkend byl Vítek v pohodě, nijak zvláštně se neprojevoval, neplakal, nic. Dokonce to červené místo na čele zmizelo, zřejmě to bylo opravdu jen o koberec. V pondělí jsem se šli ukázat naší paní doktorce, která jen potvrdila, že to nebylo nic vážného a že je Vítek v naprostém pořádku.

Tak a je to venku. Jak jsem již napsala, stydím se za to, že jsem to dopustila. Nenávidím se za to, že jsem na tu minutu zavřela oči. Svého syna miluji na světě nejvíc a tohle se prostě nemělo stát. Možná mě teď někdo odsoudí, možná pochopí. Paní doktorka mi pověděla, že se tohle kolem půl roku stává. Samozřejmě to není žádná omluva a ani jako útěcha mi to nepomohlo.

Pevně doufám, že máme všechno zlé za posledních pár dní za sebou se vším všudy. Každopádně tyhle dny mi daly opět ponaučení, na které občas všichni zapomínáme. A to že zdraví je nejdůležitější, protože máme jen jedno, a když se pak milované osobě něco stane, člověk si uvědomí, jaké malicherností řeší.

Hezčí dny než ty předchozí a hlavně zdraví přejí

Vítek a Gábina