V nemoci i ve zdraví, Vítek už se na nohy postaví

Fotografie z ateliéru rodinné fotografie Fotoprome.cz

Přesně v tomto pořadí, s rozestupem několika dní, se odehrávalo posledních čtrnáct dní. Začalo to krásně, prostřední dny nebyly vůbec hezké, ale závěr opět krása. Takže začínáme…

To krásné

Osmiměsíční kontrola dopadla na výbornou. Vítek měří 72 cm a váží 9,18 kg. Paní doktorka byla nadmíru spokojená. Vítek perfektně prospívá, probraly jsme jídlo, spaní, plavání. Co se týká jídla, Vítek už si pochutnává skoro na všem (samozřejmě úměrně věku), paní doktorka nám doporučila zařadit ještě rýži, těstoviny a žloutek. Vše jsme během týdne následně vyzkoušeli a výsledek stejný jako všechno ostatní jídlo. S ničím neměl problém, překvapení z první porce vystřídala chuť a dojedená porce.

Co se týká kontroly na rehabilitaci, opět jsme dostali pochvalu, protože Vítek ukázal paní fyzioterapeutce, jak krásně péruje a doplazí se přesně tam, kam potřebuje. Tím byl hezký začátek za námi.

To špatné

Dva dny po kontrole u dětské paní doktorky začalo naše trápení. Abych nezapomněla, do toho všeho ulehl Jára v úterý se zánětem průdušek. Takže jsem Vítka odstěhovala z ložnice, spinkal v budoucím dětském pokoji, a já si ustlala na gauči v obýváku. Snažili jsme se udržet Járu „v karanténě“, ale jak zjistíte, nepovedlo se.

Ale zpět k Vítkovi. V úterý večer jsem klasicky Vítka uložila do postýlky, nic zvláštního se nedělo. Když jsem šla já spát kolem jedenácté hodiny, zkontrolovala jsem Vítka, a když jsem ho pohladila po hlavičce, úplně hořel. Změřila jsem mu teplotu a teploměr ukázal 38,4 °C. Během měření se probral a začal plakat. Úplně hořel, bylo mi z toho ouvej. A protože je Vítek moje první dítě (tahle věta tu padne ještě několikrát), zavolala jsem na dětskou pohotovost a chtěla poradit.

Čípky na sražení jsem doma měla, ale chtěla jsem spíš poradit, jestli stačí čípek nebo máme raději přijet. Pan doktor mi schválil čípek, s tím, že pokud by nezabral, máme ráno vyrazit k dětské doktorce. Čípek naštěstí zabral, ale zbytek noci byl Vítek neklidný, takže jsem si ho vzala k sobě a tak nějak, po půl hodinách spánku jsme přečkali do rána. Horečka naštěstí ustoupila, celý den pak měl jen zvýšenou teplotu.

Volala jsem ještě dětské paní doktorce a ta mi pověděla, že máme být samozřejmě doma v klidu, a pokud by teplota do dvou dnů neustoupila, máme přijít. Celý den byl Vítek tak trochu mimo, což se dalo čekat. Jídlo mu moc nechutnalo, pití naštěstí neodmítal a nejklidnější byl, když jsem ho chovala nebo s ním ležela na gauči. Večer jsem ho uložila do postýlky, dala ještě jeden čípek a doufala, že se nebude opakovat horečka. Vítek se sice častěji budil, ale během noci jsem už nenaměřila ani teplotu.

Ráno už to byl zase náš usměvavý pohodář, který mě z postýlky vítal širokým úsměvem a po teplotě ani památka. Pro jistotu jsme si naordinovali takový klidnější den a pravidelně jsem ho ještě přeměřovala. Ale teplota nebyla a další noc už byla úplně v pohodě. V sobotu jsme proto vyrazili na kratičkou procházku. Dojela jsem ke svým rodičům a ven jsme vyrazili i s mojí mamkou.

Už od sobotního rána jsem ale já cítila, že Járova karanténa nezabrala a na průduškách jsem cosi cítila já. Nechtěla jsem to nechat propuknout úplně, proto jsem Vítka na svačinu nechala u našich a zajela si sama na pohotovost pro antibiotika (ty mimochodem dostal i Jára, kterého jsem dohnala k doktorovi, protože dost ošklivě kašlal).

A ještě horší

V sobotu večer už to u nás vypadalo jako v lazaretu. Jára kašlal a smrkal v ložnici a já v obýváku. Zakázala jsem si Vítka pusinkovat, nechtěla jsem ho nakazit. Co se ale dalo předpokládat (i přes moji velkou snahu), Vítek v noci na neděli začal kašlat, a to tak, že ho to budilo ze spánku a plakal. Takže opět strávil noc u mě. Ráno jsem se s Járou domluvila, že pojedeme pro jistotu na pohotovost, protože oba máme zánět průdušek a antibiotika, tak aby si doktor pro jistotu Vítka poslechl.

O první zkušenosti s dětskou pohotovostí se zmíním jindy (vyšlo by to na samostatnou stránku), ale jedním slovem děs běs. Opět, protože je Vítek moje první dítě, nechtěla jsem nic zanedbat, ale paní doktorka má doma určitě deset dětí (chovala se tak ke mně podle toho ), takže mi dala takovou lekci, že příště snad radši zavolám předem, abych zase neslyšela „teda maminko, to jste jezdit neměla, vždyť to nic není, jděte si do lékárny“. No nic, v lékarně jsme si koupili sirup a jeli zpět domů. Ke kašli se přidala i rýma, takže jsme začali pravidelně dávat sirup a odsávat rýmu. Naštěstí je Vítek statečný kluk a zvládal to výborně. Po třech dnech kašel ustoupil a rýma ustupuje také. V tuhle chvíli je již vše v pořádku. Vítek zdráv a rodiče také.

A krásný konec

Tak to bychom měli ten nehezký prostředek, a teď k tomu krásnému závěru. Že je legrace pérovat a stát na čtyřech, to už zjistil Vítek dávno. Takže bylo na řadě přejít k následujícímu kroku. Osobně jsem si myslela, že na to má ještě pár týdnů čas, ale přišel na to sám, spíš ho od toho teď odrazujeme. Jedno odpoledne seděl Jára u konferenčního stolku v obýváku. Vítek k němu jako vždy dolezl. A teď ta novinka. Opřel se Járovi o nohy, zvedl ruku a dosáhl na kraj stolku. Ve chvíli, kdy tohle udělal a zjistil, že tam dosáhne, přísahám, že měl v očích deset čertů. Po chvíli zkoušení už si byl jistý, tak proč nepřidat i druhou ruku.

Takže abyste si to dokázali představit. Vítek klečí na kolenou, obě předloktí opřená o stůl a úsměv na tváři, protože takový rozhled ještě neměl. A aby toho nebylo málo, párkrát se pokusí vyškrábat na celé nohy, takže „stojí“ opřený o stůl. Snad během dnů získal takovou jistotu a sebedůvěru, že už si ke stolu dolezl sám a ani nemusel být tatínek nablízku, nějak se nahoru vyškrábal a prostě se rozhlížel.

No jo, ale jak dolů. To už v návodu nebylo. Ze začátku jsme mu samozřejmě pomáhali, když je někdo nebo něco nablízku, opře se zpět jednou rukou a už je zpátky na břiše na zemi. Samozřejmě s tím souvisí i nejeden malý pád z malé výšky. Naštěstí už máme několik týdnů na větší části podlahy gumové kostky na lezení, takže pády jsou do měkkého, ale i tak, pár slziček už bylo. Stejně tak jako leze na stolek, zkouší se opírat o cokoliv, co na své cestě potká. Krabice na hračky, polička s DVD, košík na prádlo, cokoliv, co splňuje požadavky většího rozhledu. Takže poslední dny jsou ve znamení nepřetržitého hlídání, protože než se naučíme padat, popřípadě spadnout do sedu, nechceme mít hlavu samou bouli.

Málem bych zapomněla. I z postýlky je přeci perfektní rozhled. Takže třeba včera, než Vítek usnul, jsem ho šla zkontrolovat do postýlky, pokaždé byl na kolenou, ne-li na nohou, opřený o bočnici postýlky a úsměv od ucha k uchu. Je to prostě náš šikula… i když s ním teď šijou všichni čerti a kromě kočárku nevydrží chvíli v klidu.

Co je na nemoci dobrého?

Závěrem Vám musím povědět ještě něco. I přes týden nemocí to mělo jedno pozitivum.

Strávili jsme spolu několik hezkých dní jako rodina. Od dovolené na Lipně chodil Jára do práce i o víkendech, takže si moc Vítka neužil. Ale poslední dny si to spolu kluci vynahradili. Já jsem se navíc „na stará kolena“ přihlásila znovu do školy (dvě soboty v měsíci budu sedět v lavici), takže sobotu strávili spolu celý den sami. Zvládli to na jedničku. Všechno připravené jídlo snědli, na procházce byli dopoledne (odpolední procházku si vzala na starosti moje mamka a Jára měl hodinku pro sebe) a užili si spolu skoro celý den. Navíc když mě bylo dva dny nejhůř a Jára už byl celkem v pohodě, moc mi pomohl. Nějaké ty práce doma, nákup a večerní koupání našeho čertiska. Takže jak se říká: Všechno zlé, je pro něco dobré…

Všem čtenářům přejeme hlavně zdraví a nám přeju málo boulí

Zdraví Vítek a Gábina