V jednom kole

V pátek nám montovali kuchyňskou linku, tak jsem dělala dozor. Byla jsem hrozně nervózní, jak se mi bude líbit. Uvědomila jsem si, jak rychle jsme ji měli vybranou. Najednou mi přišlo, že skoro až bez rozmyslu. Ale vše dopadlo víc než dobře. Z kuchyně jsem nadšená a už se nemůžu dočkat, až se v ní zabydlím a poprvé něco uvařím a napeču.

O víkendu proběhla první část stěhování. V sobotu jsme na to s Pepou byli sami. V neděli už přišli na pomoc i kamarádi. Ač jsem samozřejmě byla ušetřena veškerého stěhování v pravém slova smyslu, tedy přenášení krabic, pytlů a nábytku, stejně to byla činnost v osmém měsíci velmi vyčerpávající. Opocená a tak nějak zadýchaná jsem byla už při plnění prvního pytle oblečením. Pořád si nemůžu zvyknout, že mě přijdou namáhavé aktivity, které za normálních okolností člověk vůbec nepovažuje za nějak náročné.

A to jsem se ještě nezmínila o tom, že už mě přes týden bolí záda. A ta bolest neustává. Spíš se stupňuje. Bolí mě oblast kolem levé plotýnky a to tak, že mi dělá problém zvednout se z postele. Rychlejší chůze taky nepřipadá v úvahu. Šourám se pomalu ulicemi a abych ulevila zádům, trochu jakoby kulhám na levou nohu. No, musí na mě být opravdu bezva pohled. Výstup z tramvaje nebo sestup ze schodů se stává adrenalinovým zážitkem, neboť nikdy nevím, kdy se mi levá noha z ničeho nic podlomí a já se začnu hroutit k zemi marně se chytajíc zábradlí. A prý už raději nemám čekat, že by se to do porodu zlepšilo. Tak nečekám. Čekání já stejně nerada.

Nový týden začal taktéž bouřlivě. To už jsem byla v práci, kde teď budu minimálně tři týdny bez přestávky. A jako na potvoru jsem byla v pondělí bez kolegyně a celý den se na mě hrnuly pracovní úkoly a já k tomu měla přitom ještě celou jednu stránku v diáři zaplněnou úkoly svými, které jsem ten den potřebovala vyřídit! Zavolat, objednat, zrušit, přesunout, zeptat se, vyplnit, zařídit, koupit, zabalit, domluvit. Uf. O půl druhé odpoledne jsem zjistila, že se mi cornflakes s mlíkem, které měly být mou snídaní, proměnily v nevzhlednou kaši a já se jich přitom ještě ani nedotkla! Když se k tomu ještě vyskytly nové komplikace se schvalováním hypotéky a čerpáním úvěru. Pomyslný pohár odolnosti a trpělivosti přetekl a já začala stávkovat. Brečela jsem, odmítala cokoliv řešit. Chtěla jsem být doma pod peřinou, v Pepově obětí a pravidelně oddechovat. Naštěstí jsem ale po chvíli rezignace chytila druhý dech. Řekla jsem si, že prostě MUSÍM, že když se těm starostem a problémům budu vyhýbat, nebude to nic platné, protože se nikam neztratí a stejně na mě zase odněkud vybafnou.

Je středa večer a můj úkolníček je stále plný. Jednu věc vyřeším, další dva problémy se záhy objeví. Přijde mi, že se mnou život hraje veselou hru „kdo s koho“. Ale já se nevzdám. Nerada totiž prohrávám.

Jo – a ještě bych skoro zapomněla! Včera jsme byli s Pepou na první ze tří lekcí předporodního kurzu. A moc se mi tam líbilo. Sešlo se nás tam šest párů. Ne, že by to byla nějaká soutěž, ale kdyby jo, vyhrála bych kategorii „nejmladší maminka“ a v kategorii „nejvíc těhotná“ bych získala stříbrnou medaili. Předběhla mě jen jedna maminka a to jen o necelý týden. Jinak musím říct, že všechny maminky, tatínci i samotná porodní asistentka, která lekci vedla, byli moc milí, vstřícní a sympatičtí! A jestli jsem se dozvěděla něco nového?!? Určitě. Byl to přímo příval nových informací. Nejvíce mě zaujala možnost darovat pupečníkovou krev, takže o tom si chci určitě zjistit víc. Do té doby jsem věděla o možnosti odběru pro vlastní potřeby, který je ale stále, bohužel, docela drahou záležitostí. Netušila jsem však, že můžu krev darovat a tak někomu pomoci. Až budu vědět víc, určitě tady o tom něco napíšu.

No a nejvíce mě dojalo, když porodní asistentka se skoro čtyřicetiletou praxí na porodních sálech stále mluvila o zrození jako o úžasném zázraku. Jako o něčem, co se člověku nemůže omrzet, čeho si musí vážit a stále nad tím nepřestává žasnout. Říkala nám: „Važte si toho, že čekáte miminko. Protože je to hotový zázrak. A je spousta žen, co takové štěstí jako vy nemá. Já dnes měla službu na ambulanci a za jeden jediný den jsme tam měli osm žen se zamlklým těhotenstvím. Příroda je v tomhle nemilosrdná a provádí přísný výběr. Tak buďte šťastné za to, co máte.“

Fotografie pochází z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz