V hlavní roli Oliverek

Jak rychle uteklo těhotenství, tak rychle utekl první semestr a ubíhají i dny společného času s naším malým prckem. Hypnotizuju čas a snažím se ho alespoň o pár hodin pozdržet. Nemůže čas plynout tak rychle, říkám si. Často prohlížím fotky, kdy se Olík narodil a přemýšlím, že už to ani není pravda. Na bolest při porodu jsem zapomněla, avšak ten pocit, kdy jsme ho poprvé uviděli, je ve mně stále.

Hodněkrát mi i ukápne slzička, když si na to vzpomenu. Jak některé maminky mají z porodu špatné zážitky, musím říct, že já ne. Pro mě to byl hluboký citový okamžik. Určitě je to tím, že byl bez komplikací a vlastně se dá říct, že i rychlý. Zpátky teď ale k našemu Oliverkovi. V tuto chvíli pětikilovému, stále dobře naladěnému, usměvavému a 60 cm dlouhému miminu. Mění se doslova před očima.

Co neuměl včera, umí dnes a z toho ležícího skoro nehybného Oliverka, je rázem zvídavý chlapeček. Už musím dávat pozor, aby se mi na pohovce nepřekulil, necucal si paleček, který má teď v oblibě místo dudlíku a běda když zjistí, že je najednou sám v ložnici v postýlce. Rázem je po únavě a spánku. Pěkně si zvykl, že mě pořád vidí, tak vyžaduje, aby na mě mohl alespoň po očku občas mrknout. Jinak je to ale zlatíčko.

Večerní bolení bříška ustalo a dokrm téměř nepotřebujeme. Výjimkou je hlídání v době, kdy jezdím do školy a hlídá babička. Oliverek krásně pase koníčky, chytá hračky do ručiček, směje se dokonce i na cizí osoby, vykládá. No vykládá, zatím to připomíná jen zvuky a breptání, ke slovům to má ještě daleko. Je ale vidět, jak moc by chtěl něco říct.

Vždycky, když se mi některá ze zkoušek třeba hned napoprvé nepovedla, při pohledu na jeho rozzářenou malou tvářičku šly chmury stranou a já si řekla, že přece tohle je nejdůležitější… taková obyčejná, přesto velká věc – úsměv. Je můj věrný posluchač i společník. Jelikož se učím nahlas, určitě by toho hodně pochytil, kdyby byl starší. Možná mu to jednou pomůže, až se sám bude ve škole učit. Byla by sranda, kdyby jeho první slovo bylo DNA nebo CHEMIE.

Po náročném zkouškovém období už je zase vše v normálu. Doma je uklizeno, napečeno, vyžehlené prádlo a já téměř denně čekám večer s otevřenou náručí na tatínka, až se nám vrátí z práce domů. Teď to vypadá, jako bychom těch několik týdnů bydleli ve špíně, to ne. Samozřejmě jsem všechno dělala, akorát ne tak, jak bych si to představovala. Prostě v rychlosti. Pozornost byla soustředěná jen na školu a Oliverka.

Dnes poprvé bude hlídat večer tatínek sám. Za úspěšné ukončení semestru máme s jeho sestrou na večer domluvené posezení a kino, tak uvidíme, jak to chlapi spolu sami zvládnou. I já na sobě cítím, že se potřebuji na pár hodin odreagovat. Mít takovou tu chvilku jen pro sebe. Však vám příště povykládám…