Ve čtvrtek, tedy na začátku našeho čtyřicátého týdne jsem byla na kontrole v porodnici. Dexík sestřičky nejdříve pozlobil tím, že se mu vůbec nechtělo vstávat a spokojeně si chrněl. To by mi museli natáčet monitor v noci. To řádí jako černá ruka. Nakonec jsme ho asi všemi těmi vzbuzovacími prostředky naštvali natolik, že se opět dostavily staří známí v podobě poslíčků. Spolu s mým nálezem se to paní doktorce líbilo natolik, že by si mě tam nejraději nechala. To jsem ale odmítla s tím, že mám doma už dva broučky, a že když už nic jiného, tak válet na gauči se můžu doma a rychlovky, že mi parkují přímo naproti baráku. Nakonec mě tedy objednala na příští kontrolu opět ve čtvrtek s tím, že je to už spíš pro srandu a že přenášení nám opravdu nehrozí. No a podívejte se, termín máme už za pět dní. To jsem na to tedy zvědavá. Opět máme v těhu vše jinak, než by kdo předvídal a to i včetně doktorů.
Mě už to ale docela štve. Člověk, aby se bál, někam s dětma vytáhnout paty. Od pátku je náš taťka opravdu jen doma a tak jen čekáme. A čekáme. A čekáme. A ono pořád nic. Jsem znuděná, otrávená, upachtěná a ke všemu totálně unavená. A jako bonus ještě nemocná.
Náš Alex má totiž od minulého úterka nakonec zánět průdušek a tak vyfasoval atibiotika. Maxík na sebe nechal čekat pouze pár dní a tak je má od pátku také. No a to by bylo, abych to já nechytla. Naštěstí Alex zítra ráno vezme léky naposledy a už z té nemoci vychází. Zůstane nám ještě tak týdenní odkašlávací chrchel, ale to už nic není.
Zato Maxík měl včera, tedy v neděli asi nejhorší den. Nemoc, do toho zoubky (kouká na nás dvojka vpravo nahoře). Každému je asi jasné, co to znamená. Dohromady to dává mrzuté, ukňučené a unavené dítko, které by se pořád mazlilo a šmudlalo u maminky. Tak snad alespoň budeme všichni zdraví až Dexík vykoukne na svět. Třeba si nakonec náš taťka nadělí dárek k narozeninám. Ty má totiž v den našeho termínu.
Jedno je ale jasné. Už bychom to všichni raději měli za sebou. Tedy rozumějte, já porod a bolest s ním spojenou, ze které je mi zle už dopředu a Jirka zase ty dny, kdy bude na kluky doma sám. Snad to ti moji chlapi nějak zvládnou a ve zdraví přežijou 🙂 Nebo mám spíš napsat v čistotě a pořádku?
Tak jako tak už ta situace začíná být neúnosná a stále nikam nesměřující. Takže mám pocit, že ze mě tahle koule bude navždy.
Navíc pokaždé potěší, když vám dětičky v tomto stavu pomohou nějakou tou Aničkou, abyste se doma nenudili, že. A tak se občas stane, že to naše roční zlatíčko najdete, jak olizuje hlínu z brambor nebo napůl otevřený líh připravený Dexíkovi na pupík, který ulovil v přebalováku. Jindy zase můžete batolátko najít na zemi uprostřed několika vyházených vajíček, jak se v nich pěkně patlá.
Toliko tedy náš předešlý týden. Víc mě toho bohužel nenapadá, jelikož mé myšlenky už se netočí kolem ničeho jiného než porodu. Ať vás neopouští pozitivismus a pomalu se vkrádající předvánoční nálada. Pavlína
-352x198.jpg)
