Už to prasklo

KLUB TĚHULEK! IVA Jsem ve 24. týdnu těhotenství a nevím proč, vrátily se mi některé nevolnosti. Rozhodně to není v takové míře jako v prvním trimestru, ale nečekala jsem to. Občas mám žaludek na vodě, bývá mi opět špatně při čištění zubů, a co jsem v prvním trimestru nepoznala, je mi špatně při jízdě autem.

Špatně v jakémkoli dopravním prostředku mi bývalo, když jsem byla malá. Mamka musela být pořád ve střehu, nikdy nevěděla, kdy a za jakých okolností to přijde. Historie se opakuje až nyní. Při jakékoli zatáčce přemýšlím, jestli to vydržím.

Minulý týden jsme takhle jeli za známými, podívat se na jejich baráček a cesta byla samá serpentina. Držela jsem se pořád za bříško a rozdýchávala to. Když na mě manžel soucitně pohlédl, ujistila jsem ho, že to zvládnu, ale že slůně asi bude v tomhle po mně. „Tak to tedy ne“, říká David, „vychováme ji tak, aby se nebála.“ Nejdřív jsem přemýšlela, co má zvracení v autě společného s výchovou k odvaze a s odnaučením strachu. Až o několik minut později mi došlo, že mi touto větou prozradil pohlaví miminka, které si nechal říct jen on!

Tušila jsem, že to přijde, ale že to nevydrží ani 14 dní od ultrazvuku, to jsem nečekala. Nicméně potvrdil moji domněnku a musím uznat, je lepší, když na slůně mluvím jako na ni. Je to víc intimní a kontaktní. I když na druhé situaci bylo taky něco hezkého. Každý den jsem si myslela, že to bude jiné pohlaví. Podle břicha, chutí, obličeje. Ta nevědomost mě bavila. Na druhou stranu můžeme přeci jen výbavičku ladit víc do holčičích barev.

A jak se bude naše slůně jmenovat? V tomhle jsem si docela oddechla, že to bude holčička, na klučičím jméně jsme se nemohli vůbec shodnout. Abych se přiznala, moc klučičích jmen se mi nelíbí, a když už jsem nějaké to jméno našla, nelíbilo se zase Davidovi.

S holčičkou jsem neměla problém. Asi proto, že už jsem jméno pro ni měla vybrané delší dobu. Trochu jsem se bála, co na něj řekne manžel, protože v této době není moc oblíbené a dávané. Když se o něm bavím se známými, je to jméno, které by oni nikdy nedali. Měla jsem obrovskou radost, že se Davidovi líbí a není proti. Je totiž po mojí mamince, která tady s námi už hodně let není a chybí mi čím dál víc, zvláště v takových životních situacích jako je svatba nebo těhotenství. Jako asi každému jeho maminka. Ale musím složit poklonu taťkovi, který dokonale zvládá i tu druhou roli a mamku výborně zastupuje.

Takže teď když si hladím bříško nebo malá kope, místo slůněte říkám: „Maruško, moc se na Tebe s tatínkem těšíme, máme Tě rádi.“ Teta mi udělala obrovskou radost, podařil se jí jeden úlovek, jak vidíte na fotce.

Příští týden mě čeká focení v atelieru FOTO PROMĚ. Na to se moc těším. Budu mít profesionální fotky mého bříška. I když z toho mám i obavy, nejsem fotogenická a na kameru se moc přirozeně neusmívám. Tak mi držte palce. Věřím, že to s Maruškou zvládneme.

A vy zvládněte ta vedra
Iva