Už máme konečně všechno !?

Foto z ateliéru Fotopromě.cz

Konečně si můžeme ale oddychnout, protože máme (snad) už všechno, co budeme potřebovat. Je mi ale jasné, že pak stejně přijdeme na spoustu věcí, které nám ještě chybí, ale to všechno budeme zjišťovat za chodu nové domácnosti. Ale jsem ráda, že trable s kočárkem jsme vyřešili. Pořídili jsme nakonec krásný, pořádně odpružený, s velkýma nafukovacíma kolama, což je pro nás vesničany hodně důležité.

Kdybych bydlela ve městě, určitě bych sáhla po jiném výběru, ale jsem nadmíru spokojena, kočár se líbí všem a hlavně nám, což je nejdůležitější. Skrz pověry jsme ho ale prozatím nechali u rodičů, abychom neměli kočárek doma.

Taky jsem si aktivně již sepsala porodní „plán“. Vím, že se porod naplánovat nedá, ani nevyžaduji nic speciálního a ujetého. Každopádně porodnice, kterou jsem si vybrala na porodní plán přihlíží a snaží se respektovat přání rodiček. A tak jsem si na internetu našla, co se do porodního plánu sepisuje a podle toho, co by mohlo být pro miminko nejlepší jsem si plán sepsala.

Samozřejmě stále počítám i s variantou císařského řezu, ale kdyby byl porod přirozený, byla bych nadšená. Takže jsem svoje pocity, žádosti, nutnosti, chtíče a tak všechno sepsala na papír, proškrtala, co mi přišlo zbytečné a nakonec z toho vznikl celkem srozumitelný dokument pro sestřičky, porodní asistentky i doktory.

Abych se nezabývala jenom těhotenstvím, tak jsem se musela pustit i do školních povinností. Přeci jen mi klepe termín zkoušky na dveře a můj plán, že napíšu aspoň půlku bakalářky než se škvrně narodí se rozplynul někde v dáli. Sice jsem měla rozepsaných pár stran, ale po konzultaci s vedoucím jsem zjistila, že bych mohla všechno začít psát znovu.

Nicméně to, co mě tlačilo nejvíc a co se muselo striktně dodržet termínově a odevzdat naštěstí mám hotové a teď už se můžu začít aspoň učit. Jen nevím, jestli pro mě bude aktuální předtermín zkoušky a nebo si střihneme předtermín porodu (prostě ten můj vnitřní pocit).

Co by ještě stálo za zmínku je vlastně to, že moje tělo přestávám ovládat. Asi je to normální, když před sebou tahám svůj pupek a v něm to překvapení. Ale že se nebudu moct skoro ani překulit, to už je do nebe volající. Moje pohyby jsou teda hodně omezené, zato mrňous ten se převaluje, roztahuje, kope a natáčí jak o život.

Ano Domi, vím, že když jsi s náma ty, tak se ani nehne, ale jinak se mrská jak nikdy. Mé vnitřní orgány volají o pomoc a močový měchýř už ani neví, co je to prostor.

P.S. Začínám pociťovat první poslíčky (jestli to teda jsou poslíčci) a není to teda vůbec nic příjemného.

Vendy je v 34. týdnu těhotenství. Chcete vědět, co se děje s jejím tělem?