Uplynulý týden

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

V pondělí jsme si zašli na bazén. Bylo nám super fajn. Málo lidí, Martínek měl pro sebe malinký bazének, který byl ve stínu, s manželem jsme si udělali piknik a s kamarádkou probrali novinky ze světa matek. V úterý a ve středu jsme běhali po úřadech a doháněli resty z týdnů, kdy jsme nebyli v Praze. Ve čtvrtek jsme byli za kamarádkou na Proseku, nebylo úplně nejlepší počasí, ale dva malí agenti se vyběhali k absolutnímu vyčerpání – pro matky nejlepší odměna za celý den! Pátek byl v podstatě stejný akorát jsme s jinou kamarádkou vyběhali naše děti na Kampě. 🙂

Závěr minulého týdne byl náročný. Skončila jsem v nemocnici pro celkové vyčerpání organizmu. Asi si říkáte, jak je to možné, když se dva týdny rekreovala? Proč ses hroutí, když má nádherného syna a milujícího manžela? No… samozřejmě pro vztahy. Dlouho jsem uvažovala, jestli o tomhle psát a jak to vůbec uchopit, ale paralela se naskytla okamžitě.

Moje první zaměstnání po vysoké škole bylo fantastické. Milovala jsem svou náplň práce – bylo to mezi administrativou a osobním kontaktem asi se 150 rodilými mluvčími různých jazyků. Bavilo mě udržovat přátelské vztahy s rodilými mluvčími a budovat si vzájemnou důvěru, ale jakožto začátečník v pracovním procesu jsem nebyla připravená na přijetí: Čí chleba jíš, toho píseň zpívej. Aneb nebyla jsem připravená s lidmi manipulovat, přetvářet se, nabízet jim služby, které bych sama nepřijala apod. Prostě jsem se nehodila do bezpáteřního pracovního kolektivu. Po 5 antibioticích a s podlomeným zdravím jsem po roce a třech měsících dala výpověď. Nepoznaný pocit úlevy a svobody. Rodiče tvrdili, že dělám životní chybu… Po dvou dovolených, třech měsících na pracáku, nule na svém kontě, ale za podpory dvou mých kamarádek jsem si našla práci s lepšími pracovními a platovými podmínkami, výborným kolektivem a ještě lepší šéfovou, práci, do které jsem chodila ráda a kde jsem zůstávala ráda, když byla potřeba.

Myslím si, že k dospělosti patří schopnost rozeznat, kam až druzí můžou zajít, tak abychom vycházeli dobře. Stejně jako s malým dítětem, když se s ním nedomluvím, řeknu dost, usmíříme se, dáme si pusu a jdeme dál. U některých lidí se to bohužel zasekne na tom nedomluvení. Když jim nabídnete svou omluvu za jejich nesnesitelné chování (nelogické, že?!), pak ji odmítnou a kladou vám podmínky, za jakých omluvu musíte dát. Se svým morálním kompasem se do této společnosti, které opět kraluje bezpáteřnost nehodím. Říkám dost. Dávám výpověď. Věřím, že nám najdu výborný kolektiv lidí, který mé rodině bude poskytovat lepší životní podmínky a bude s námi se všemi rád trávit svůj čas.

Tereza právě prožívá 29. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?