Umluvená máma

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Už nějaký ten týden mám pocit, že v přítomnosti Anit nezavřu pusu. Říkám si: V čem je to teď jiné? Mluvila jsem na ni dost přece vždycky – popisovala jí svět kolem sebe, říkala jí básničky, vysvělovala různé  přírodní úkazy nebo společenské situace. Ale o to možná ani tak nejde. Spíš o obsah, který je pro mě čím dál náročnější. Takže doplňuji: Nejen nezavřu pusu, ale téměř zavařím mozek. A zvlášť v letních vedrech pak večer jen vyčerpaně odpovídám na Tomovy dotazy jednoduchými větami: „Papat.“ „Pusu.“ „Hají.“

Anit chce vědět: Proč? Ještě není úplně ve fázi: A proooč? Ale je to asi nějaká předehra či co. Cokoliv se chystáme udělat, musím vysvětlit. Proč si bereme sandálky a ne uzavřené boty. Proč si nevezmeme teplou bundu a čepici, ve kterých se promenáduje před zrcadlem. Mimochodem, momentálně se často nakrucuje a převléká. Pokud jí to zůstane, víme, po kom to má. Po Tomovi! Ale zpět k tématu. Banality typu: Bylo by nám teplo, smrděly by nám nohy atd. se samozřejmě vysvětlují snadno.

Anitčina tázací strategie je ukázat na něco s dotazem „Toto?“ Když jí vysvětlím, na co právě ukazuje, donutí mě popsat jí do podrobna vše, co o dané věci vím. Občas dojde i na internet v mobilu a kamaráda Google. 🙂

Daleko složitější jsou ale „méně hmatatelná“ témata. Nedávno jsme šly na hřbitov zapálit svíčku na hrob mého dědečka. Proč se tam zapaluje svíčka? Kde je „táta dědy“ (tak mu Anit říká, protože pradědeček neumí vyslovit)? Svou chudou slovní zásobou výrazně doplněnou intonací, znaky a gesty se nepřestala ptát, dokud jsem jí prostě neřekla… pravdu. Jenže slovo „umřít“ je pro ni tak abstraktní a neuchopitelné, že jsem po desetiminutovém monologu (Anit mě střídavě soustředěně pozorovala a střídavě skákala po dědečkově hrobě a sbírala na něm kamínky) jsem stejně skončila u toho, že „táta dědy dělá hají“.

A takto mě dostává často. Filozoficko-politicko-náboženská témata i zdánlivě snadné otázky každodenního života mi dávají zabrat. A občas mě samotnou přivedou k zamyšlení: Proč vlastně děláme to, co děláme, zrovna takto? Když to neumím jednoduše vysvětlit (a s odpovědí „protože proto“ nebo „tak se to prostě dělá““ jsem se nespokojila ani já jako dítě, takže to na Anit ani nehodlám zkoušet), začínám nabývat dojmu, že na některých dospěláckých rutinních a zautomatizovaných činnostech je něco špatně. Ale od toho taky děti máme, ne? Aby nás učily, ukazovaly nám svět jinak, aby nás nutily přemýšlet o banalitách, které banalitami vlastně nejsou.

A když jsme u těch rozhovorů s našimi dětmi – nedávno jsem s kamarádkou narazila na zajímavé téma. Označování pohlavních orgánů. Dlouho jsem měla období, kdy jsem byla přísnou vyznavačkou pojmenování dospěláckým způsobem. Penis. Vagina. A když se Anit narodila, začala jsem to aplikovat i v praxi. Jenže ono: „Po čurání si utři vaginu,“ zní prostě divně. Zjemnila jsem vaginu na vaginku – a zůstávám u tohoto označení. Tom se mi směje a říká vagině pipinka. Za mých mladých let byla moje vagina šamšulka nebo šamšula (jenže to byl asi nějaký náš rodinný novotvar, protože mi nikdo z mých kamarádů nerozuměl). Od kamarádek jsem pak slyšela buchtička, kachnička, pipka nebo pipina, prcina (jenže my doma „prcina“ říkali zadku, takže mě to při konverzaci s jednou konkrétní kamarádkou dost mátlo). Penis (co když budu mít kluka? Budu říkat penísek? To asi ne). Zase bývá šulinek, zvoneček, pindík (pindíka bych asi přijala do své slovní zásoby při konverzaci se synem), lulinek, lulin, pinďour. Přidáte nějaká zajímavá označení? A jak řešíte pojmenování pohlavních orgánů před dětmi vy?

Jinak po týdnu v Praze nás čeká zase pár mimo ni – dovolená v Řecku, Morava, Jeseníky s mojí mámou. Už se těším! Tak snad příště nabídnu nějaké cestovně-dovolenkové téma.

Zatial. Vaše vymluvená, ale na dovolenou natěšená V.