Učesaná-neučesaná

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Fotky ze školky – rok 1985–1989. Kromě toho, že jsem si snad dokázala vzpomenout na většinu jmen dětí, zato na soudružku-učitelku ani jednu, mě přepadl náhlý hlasitý smích. Všechny děti jsme tam nějak šedivé, béžové, usazené na lavičkách v punčocháčích jedné barvy (taková světlejší UHO, ale oficiálně se jí prý říkalo „tělová“) a v povinných zástěrkách šitých z látek spíše tak pro 50+ a na hlavě máme místo pěkných dětských vlásků onen tehdy populární účes – podle hrnce. Takřka všichni. Holky, kluci, žádný rozdíl. Asi tak tři ultra rovné střihy nůžkami. Holčička bez ofiny v jednom ročníku ani jedna, v dalším dvě, pak zase už žádná. Ofiny proklatě vysoko nad obočím. Aby to dlouho vydrželo. Gumičky radši žádné – dřív nebyly žádné netahací a vzpomínám si, jak jsem tiše trpěla ráno při česání, kdy mi máma svazovala culíky těmi černými tahacími.

Jelikož jsem chodila ráno na česání jako druhá v pořadí, bývala máma už celkem rozmáchlá, i když mi samozřejmě nijak dramaticky neubližovala… vzpomínám si, že česání mnohdy bolelo. A ty středověké nástroje – hřebeny bez plastových ochran jednotlivých zoubků, dnes bych skoro až řekla hladítek, zavařovací gumičky, tenké zelené a silnější černé gumy, kovová perka nebo ty těžké cvakací spony, co se na ně musela použít trošku síla – radši nevzpomínat. Když jsem byla starší, vyráběla jsem si gumičky sama a radovala jsem se, pokud si máma udělala na silonkách oko – dovolila mi rozstříhat zbytek punčoch a měla jsem třeba deset netahacích! Různě jsem si je zdobila a našívala na ně ozdoby. Dlouho jsem odolávala pokušení okusit účes-kastrol, až jsme se se sestrou jednou domluvily – poprosíme mámu, že chceme ostříhat taky „na kluka“, ale ne na hrnec. A bylo vymalováno.

Mně byly 4 roky, sestře 5 let. Od té doby po prožitém traumatu obě nosíme dlouhé vlasy. Ráda sleduji dětské účesy nebo přístupy rodičů k jejich kšticím. Po éře kudlání přišla myslím éra palmiček z ofiny kolmo k hlavě… teď se mi zdá, že kolem sebe vídáme dost dlouhovlasých holčiček, které se samy rády češou. Všechny česací propriety se za třicet let tolik proměnily, že jsem se těšila na to, jak to bude bavit moji holčičku. Tomášek celkem dlouho moc vlasů neměl, zato teď už má poměrně husté blonďaté a hlavně vlnité vlasy. A co jsem s nimi udělala? Taky kudlám, jak umím. Když si hraje ve vaně, občas se mi podaří něco ostříhat a už celkem spolupracuje. Zadání je poměrně těžké – nechceme vytepaného chlapečka à la americký voják, chceme, aby bylo vidět, že má vlásky vlnité, aby zase nevypadal jako holka, aby mu nebylo moc vedro… Velkou výhodou je, že případný zoubek se ve vlnitých vlastech celkem snadno ztratí a skoro vždycky po stříhání vypadá dobře. Nebo i skvěle. Ale myslím, že už by to chtělo nějakou fazonu – zásah profesionála.

Zato Káťa je česací ignorant. Určitě jsem na to šla špatně. Jistě – taky vím, jak nebezpečné je projektovat si vlastní představy o dítěti do něj… Moje nyny holčička má ráda šaty, botinky, vybírá si sama oblečení, ale vlasy jí absolutně nezajímají. Pokud ji obtěžuji s česáním, ignoruje mě a dojde si do kapsáře do předsíně pro kšiltovku. Už to vypadalo, že se budu muset smířit s holčičkou v šatech, sandálkách, dokonce někdy i s korálky a v kšiltovce. Motivace nákupem sponek, čelenek a gumiček nevyšla. Líbí se jí, jak jsou její propriety barevné, navléká je různě na prsty, hraje si s nimi, ale ve vlasech je dlouho nesnese. Možná ze soucitu ke mně se nechá občas učesat, ale za chvíli zajde za rok a sundá si culík nebo sponku. A proč to tak řeším? No protože jí padají vlásky do očí a je to prostě šílené vidět. Nechci, aby šilhala přes přerostlou ofinu. Musí být šílené mít v těchto vedrech různě přilepené vlásky k čelu. Nikdy jsem ji nijak nestříhala. S tím, že by měla mít ofinu, jsem se ještě nesmířila. Tak dál trpělivě určitě více než 10x za den nasazuji sponku, aby jí nepadaly vlasy do očí. A čekám, až dorostou k zastrčení za ucho. Už chybí jen kousek.

Čtěte také:

• 20 rad pro pohodové cestování s dětmi
• Léto s dětmi, jak má být: základem je pitný režim
• Hurá! Vyrážíme na kola

Teď mi zbývalo jen rozseknout ten paradox – vzorně se česající chlapec, který chce taky nyny sponky (no doma ji někdy nosí, že ji má ségra) a holčička – těžkej nezájem. Na většině letních fotek má mé děvče vlásky tak nějak na všechny strany, kšiltovku nebo šátek. Řekla jsem si, že jí nemůžu vypěstovat odpor k česání, tak jsem ji nechala úplně být. Přišla sama a zajímala se o lak na vlasy. Ten ji každé ráno fiktivně stříkám na vlásky a máme klid! Dva culíky s jako lakováním vlasů si učesat nechá. Celou dobu totiž Káťa, co se to tam vzadu na její hlavě děje, i když jsem se jí to pokoušela pomocí dvou zrcadel ukázat. A pak si je dlouze prohlíží, protože je konečně vidí – už vlasy dorostly! Jsem víc než spokojená a Kačenka myslím taky. Nikdy bych nevěřila, co udělá tak banální zásah do vizáže dítěte – s culíky a už dobrovolně i s čelenkou vypadá malá výborně a asi se tak i cítí. Je jí pohodlně – konečně.

Před pár dny jsem potkala ve večerce spolužačku ze základky – taky osmdesátdvojka se zkušenostmi ze školky a navíc kadeřnice. A skoro za rohem. Získat kadeřnici, která taky prožila osmdesátá léta v dětském věku, mi přijde jako klíčové. Její syn vypadá skvěle – ostříhaný, nevytepaný. Už si cvičím odpověď na jasnou otázku: „Tak jak to chcete ostříhat?“ Tady rozhoduji za své děti, než nějak jasně jednou projeví svou vůli. A koukám na svou fotku ze školky s vědomím, že takhle to dopadnout vážně prostě nemůže. Snad mi to děti jednou nevyčtou, že vypadaly jak… Jistě to jednou pojmenují. Nebo se nezeptají, jako se ptám já teď své mámy: „Jak jsi, mami, mohla? Vím, že jsem to chtěla sama, že jsem chtěla být ostříhaná jednou taky úplně na krátko, ale proč jsi na mě byla tak ‚hodná‘? Kdyby té fotky nebylo, prostě bych šla s dětmi normálně ke kadeřnici a nebylo by tohoto blogu.

Učesaná Kateřina