Týden snů a klidu

Adámek se mnou sbíral třešně, rybíz a zaléval zahradu vodou nejen ze sudů, ale rovněž ze svého bazénu. Protože třešně jedl zpočátku i s peckami a nepodařilo se mi ho přesvědčit, že to není vhodné, musela jsem trhání přerušovat na zvolání „eště“, neboť jinak bych se bála o jeho trávicí trakt. Dost na tom, že jí pecky z melounu, které ovšem rozkouše a nevadí mu ani v hroznu. Je to fajn, ale nerada bych se dočkala, aby jedl pecky i z meruněk či broskví, nebo snad dokonce z manga nebo avokáda, že? Rozumějte, vyndat se pecku sice naučil, ale přijde mu to jako ztráta času… Nechci tedy riskovat. Také jsem předem schovala pití, aby se mi nenapil… vyřešil to po svém, strčil hlavu do bazénu a napil se. (Přes všechnu špínu, co tam svými nožičkami předtím nanosil a lopatkou naházel – a že jí bylo víc, než mnoho, protože rozšlapal okolo bazénu vodu a udělal z toho všeho blátíčko… no veselo. Ale napil se jen trošku, protože bříško ho nebolelo.)

Ovoce mu ale obecně moc chutná, takže se svačinkami teď, když na zahradě vše dozrává, nemáme problém.

Zato já mám problém, co se týká zahrady a Zorečky. Nechci ji dát na deku, protože když to udělám a měla bych ji nechat bez dozoru, vadí mi, že je deka hned plná mravenců. Kdybych měla čas sedět vedle ní a mravence odhánět, tak by mi to až tak nevadilo, ale protože se musím věnovat sběru ovoce, popřípadě lovení Adámka z brouzdaliště, co mu říkáme bazén, chtělo by to vymyslet něco jiného.

Myslela jsem, že si přivezu kočárek z horní garáže. Jenže to je po schodech a není to optimální ani okolo domu, ani přes verandu. Než bych to nějak vymyslela, děti by mi udělali díru do hlavy řevem a možná i z domu kůlničku na dříví – minimálně jeden z nich. Navíc by pak bylo třeba zase kočár nahoru vrátit, což mne odrazuje ještě víc. Košíček po schodech nedostanu už vůbec a navíc nesmím tahat těžké věci, ještě stále musím myslet na to, že jsem po operaci a stačí to, co nosím už tak.

Napadla mne tedy autosedačka. Hezký nápad, ale autosedačka je černo-červená a v teplotách okolo třicítky v ní nemůže Zorinka sedět tak dlouho.

Tedy jsem ji nechala v košíčku na verandě a měla našpiclované uši u třešně, zda nepláče. Do toho Adámek se svým eště-eště na vyndávání pecek z třešní a musím říct, že sběr jedné pidi bedničky třešní mi zabral asi tři a půl hodiny – započítávám i přestávky na vkládání dudlíčku a kojení, a po schodech verandy jsem se naběhala, jako kdybych běžela maratón. Naše holčička totiž přes den moc spát nechtěla a asi se jí nelíbilo být osamotě na verandě, popřípadě koukat na svět přes síťku proti hmyzímu zvířectvu.

Každopádně u nás se za ten týden nic převratného nestalo. Zorča hezky přibírá, snaží se zvedat hlavičku, což už jí obstojně jde, obrátí ji dokonce na druhou stranu, než je původně položená a moc jí to baví, na kontrolu máme jít až následující týden, protože paní Dr. má tento týden dovolenou. Příští týden bude snad už konečně ve znamení očkování Adámka a Zorčiny další kontroly, stejně jako kontroly mojí po šestinedělí, co mne v úterý v poledne čeká. Těším se na státní svátek, že s námi bude mít tatínek prodloužený víkend. Chystá se v úterý darovat krev, budeme tedy všichni spolu i v úterý a absolvujeme doktory spojením s výletem.

Přemýšlím, že bychom to volno a výlet do Prahy využili i ke schůzce s panem farářem, abychom se domluvili na křest podrobněji už nyní a nenechávali to na poslední chvíli v září. Uvidíme… zatím se mi nechce nic zařizovat a tu lenost, kterou nikdo nekárá, si užívám. Budu totiž muset asi vyšít křestní roušku (nechci si ji kupovat, chci, aby měly děti památku na maminku) a tedy by bylo vhodné se do nich pustit, abych to přes léto stihla. Ke koníčkům se pořád nemůžu nějak propracovat, děti mne zaměstnávají až víc než dost…

Dnes už se loučím, běžím ještě uklízet, odpoledne má přijet návštěva na grilování, tak se moc těším až pokecám taky o něčem jiném, než o plenkách, jak dělají koníčci a žabičky a dinosauři a opice a piráti a indiáni, a nechci, aby to tu vypadalo jako v kotci u zvířátek. Všude po podlaze tráva. Kde se tam jenom pořád bere, to je záhada…

Užívejte léta,

Zuzana