Týden loučení, balení a nákupů

Začnu tím „loučením“. Začalo to ve čtvrtek, kdy jsem se rozloučila se svou paní doktorkou-gynekoložkou. Byla jsem tam totiž na poslední kontrole před porodem. Teď už si mě do péče vezme přímo porodnice U Apolináře. Kontrola proběhla jako každá jiná – ranní moč, vážení, měření tlaku, poslech ozev, ultrazvuk, stěr z pochvy. K tomu snad jen dodám, že kultivace dopadla dobře – tedy žádný streptokok a podle ultrazvuku Adinka hezky prospívá a roste – už má 2,6kg. Byla to však kontrola vcelku emotivní, neboť když jsem se s paní doktorkou loučila a děkovala ji za veškerou péči, proběhlo mi hlavou celé prozatímní těhotenství – jak rychle to uteklo! Jak jsem tam byla poprvé!

Tehdy jsem řekla paní doktorce, že jsem asi těhotná. A ona na to: „A to je dobře nebo špatně?“ A já? Rozbrečela jsem a řekla jsem, že to právě nevím! Chudák paní doktorka to pochopila tak, že přemýšlím nad potratem a začala mě o něm informovat. Rychle jsme si ale tenkrát vysvětlily, že o potratu nemůže být ani řeč, jen, že jsem z té celé situace momentálně trošku vykolejená. Kdybyste viděli, jak se rozzářila! Bylo moc hezké vidět to upřímné nadšení – do té doby se chovala jako pravá profesionálka, která mi chtěla poskytnout veškeré potřebné informace o potratu, rozhodně mě z něj nezrazovala, ale od té doby, co bylo jasné, že si miminko chci nechat, byla prostě jiná. Ono se není čemu divit, je to přeci ženská a navíc maminka malé holčičky. Tímto paní doktorce Duškové z Hradce Králové ještě jednou moc děkuju! Takovou gynekoložku bych přála každé těhotné (a vlastně i té netěhotné)!

V neděli „loučení“ pokračovalo. Byla jsem se totiž naposledy před porodem podívat do rodného Hradce, rozloučit se jako těhotná s prarodiči. Byla to moc príma neděle! Mám totiž báječné prarodiče. A do Prahy jsem samozřejmě odjížděla s pořádnou výslužkou! Ovoce, zelenina, vejce, med, zavařeniny, sladkosti a taky péřové peřiny! Příště až se uvidíme, budeme tři. Moc se na to setkání těším už teď!

No a do třetice jsme se loučili v úterý na předporodním kurzu. Byla to totiž naše poslední lekce. Probírali jsme šestinedělí. Především pak laktaci, kojení, poporodní blues a všechny možné komplikace, které můžou nastat během těch vcelku náročných týdnů po porodu. Bylo to opět moc příjemné setkání napěchované užitečnými informacemi. A já se těším a tajně doufám, že se s tou naší porodní asistentkou, Mgr. Šťovíčkovou, třeba ještě setkám během svého pobytu u Apolináře! Je to totiž právě ten typ člověka, co by mi na porodním sále dodal odvahu, jistotu a klid.

Balení. Kdo čte mé příspěvky pravidelně, ten ví, že poslední dobou řeším spíš činnost opačnou, tedy „vybalování“. Jsme totiž čerstvě přestěhovaní a krabice a pytle jako by nebraly konce. V tomto případě šlo však skutečně o balení. A to přímo o balení tašky do porodnice. Dlouho jsem odolávala nátlaku Pepy, mojí mamky (která sama, upozorňuji, balila prý pokaždé, až když jí začaly kontrakce!) i radám porodní asistentky na kurzu. Měla jsem pádný argument, proč si zabalit nemůžu i kdybych chtěla – mám přeci ještě věci po pytlích a krabicích! Takže je prvně musím vybalit, abych je mohla zase pak sbalit! Nakonec jsem ale rezignovala. A tašku si zabalila. Jen jednu (správně mají být prý tři – jedna do porodnice, druhá připravená pro odchod z porodnice a jedna pro partnera). Tak já mám zatím jen tu do porodnice. Zabalená jsem byla během chviličky. Tu z porodnice zatím sbalit nemůžu, neb tomu musí předcházet vyprání a vyžehlení oblečků pro Adinku a na to jsem skutečně ještě neměla čas! A tašku pro partnera?!? No, nezlobte se na mě, ale to snad zvládne Pepa sám! Zabalit si papuče, svačinu a foťák zvládne už dítě ve školce, natož snad můj přítel, dvojitý inženýr! A co že mě nakonec přesvědčilo, že jsem se do toho balení pustila?!? Je to nadcházející víkend, který máme strávit v Chebu. Je to naposledy před porodem, co budu na delší čas dál od Prahy. A kdyby to na mě snad náhodou mělo přijít, vím, že v Chebu rodit nechci a okamžitě jedeme směr Praha. A v tom případě jsem si říkala, že bude lepší, mít tašku při sobě, protože samotná cesta trvá přes dvě hodiny a jezdit ještě domů a tam balit?!? Tak to už by bylo příliš divoké i na mě.

Týden nákupů? Tak samozřejmě jsme už tradičně utratili pár tisícovek v Ikea. Tentokrát především za vybavení koupelny. Ale o tom psát nechci. Chci se pochlubit s nákupem „důležitějším“. Koupili jsme kočárek! Byla to akce „kulový blesk“. Snad již od prvního trimestru máme vybraný kočárek, tedy značku. Jané Slalom pro. Je to taková sportovní tříkolka. Moc se mi líbí letošní model – zeleno-tyrkysovo-šedý. Jenže tenhle nový kočár stojí se všemi vychytávkami a doplňky více jak 25 tisíc korun! A tak jsem potlačila to mé „já“, které volalo: „Nutně potřebuji nový kočárek! Nechci žádný starý model!“ A rozhodla jsem se, že zkusíme sehnat nějaký pěkný, zachovalý, použitý. A povedlo se. V pátek jsem našla inzerát. Prodávající byl z Hradce. Kočárek měl být jen po jedné holčičce. Hned jsme se s pánem domluvili na neděli, kdy jsem právě naposledy měla před porodem Hradec navštívit. No, a nebudu Vás napínat – kočárek jsme si odvezli! Je to trojkombinace, dostali jsme k tomu i fusak, stříšky kočárku v různých barvách, přebalovací tašku, deštníček, pláštěnky… A to vše za cenu méně jak třetinovou oproti kočáru novému! No a to se zkrátka vyplatí! Jsem si jistá, že Adinka nebude méně spokojenějším miminkem jenom proto, že v jejím kočárku už se někdo před ní vozil!

No a málem bych zapomněla na další poměrně významnou událost uplynulého týdne – Pepa se oficiálně přihlásil k Adince! Tedy rozumějte – konečně jsme zašli na matriku a podepsali formulář k určení otcovství. Já zase na oplátku oficiálně svolila, že Adinka bude mít tatínkovo příjmení.

Tímto se loučím – zase – a přeji všem pohodové zářijové dny!
Fotografie pochází z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz