Tvrdá práce modelky

Už před nějakým časem jsme uvažovali o koupi (hlavně Adámkovi) nějakých vitamínů na podporu imunity, ale pak přišel dáreček od Babywebu v podobě sirupu Multisanostol a ten smějí i takto malé děti. Protože Adámek je opičkou, která napodobuje a ráda jí to, co si naservíruje zpravidla hlavně tatínek, (ovšem vypadá-li to barevně a voní-li to, pak mnohdy i to, co papá maminka), a bylo jasno – Adámek dostává, stejně jako maminka a Efička, jednu lžičku této sladké medicínky.

Musím přiznat, že já to dlabu hlavně kvůli Adámkovi. Tu sladkou chuť totiž nějak těžko zvládám. Možná se mi to spojuje příliš s přeslazeným testem na cukrovku, ale kdyby to bylo jen na mě, asi bych to nedokázala. Vůbec teď totiž nemusím sladké. Oproti období kojení, tedy donedávna, které jsem jako milovnice slaného protrpěla sama se sebou, neboť kdykoli jsem jen pomyslela na cukrárnu, musela jsem si koupit nějaký zákusek, a když jsem opravdu kolem cukrárny jen prošla, skončila jsem ne s jedním, ale s minimálně dvěma kousky dortíku nebo vaflí na klacku (s čikuládou – mňááááám ještě teď – naštěstí obchod zrušili 😉 ).

Jinak je ale sirup skvělý. Já ani Adam opravdu nejsme nemocní, nastydlí nebo nám neteče z nosu! A to cestujeme v MHD každý týden tři dny a počasí bylo jako šílené. Uvidíme, zda nám zdraví ještě dále vydrží. Babička byla skolena rýmou tak, že právě sedí dole v kuchyni, nožičky v lavorku a chraplavým hlasem nás posílá raději vždy, kdykoli se objevíme, nahoru – do bezpečí.

Snad neodstonáme dnešní focení v ateliéru Fotopromě.cz. Mně to sice přišlo jen na začátku, ale byla tam prý docela zima a my jsme tam běhali občas bosí. Tedy zmrzlé nožičky měl jenom Adámek, přestože pořád hodně běhal…

Já o chladu neměla ani čas přemýšlet. Buď to bylo stresem nebo hormony, ale ze mě občas i teklo. I jen v tričku a trenýrkách…

Ale focení vezmu hezky popořádku, protože to je každopádně velký zážitek a nesmí se jen tak přehlédnout.

Focení…

Už při samotném parkování jsme ocenili snahu tvůrců internetu pro ateliér, kde je popsáno, jak a kde můžete zaparkovat. Na Letné jsou totiž modré zóny. Zaparkovali jsme pohodlně a vydali se i s kufrem mých nezbytností dovnitř. Slečna se nás ujala a dovedla nás do bytu = ateliéru naproti v domě. Byl to velký byt, kde každá ze zdí pokojů má jiné tapety, nábytek a vprostřed je příjemné malé zázemí. Tam se mě také ujala čekající paní vizážistka.

Už chápu, proč nám někdy přijde, že modelky vypadají jinak v civilu a jinak na fotkách. Proměnila jsem se z šedé myšky na myš Krasavu. Lokýnky, velké oči, tmavé kruhy pod očima tytam…

Jen když jsem vybalovala své oblečení, cítila jsem se podivně… Nějak mi ty věci takhle rozložené na krásném sofa připadaly… no jiné než doma. Nějak obyčejněji. Doma víte, co s čím kombinujete, jaké punčochy si k tomu berete, jaké šperky, boty (ty jsem navíc zapomněla)… a také v pokynech, co jsem si před focením přečetla, abych nebyla úplně nepřipravená, bylo, že nejlepší jsou světlé a pastelové barvy… (Nejvíc jsem se zasmála důležitému bodu o dlouhém spaní a odpočinku – jó, to povídejte matce malinkého dítěte, co je neposedné a těší se na každý den, říkala jsem si v duchu… seděla jsem v autě cestou do Fotopromě a přemýšlela, do kterého oka si dám sirku dřív – ale v ateliéru mě to přešlo…naštěstí!!!)

No a k pastelovým barvám? Ač jsem se snažila, těch moc v šatníku nemám. Bude to za prvé tím, že s Adámkem, kterého ráda nechávám, aby se patlal se vším a všude, moc dlouho pastelové nezůstávají, natož snad bílé. Za druhé pokud, používám je spíše jako podklad k něčemu barevnému, co mi sluší víc. V pastelových tónech jsem totiž moc světlá. Světlá kůže, světlé oči… Ale po zásahu vizážistky? Zbytečné obavy ;). Také během focení tričko, které jsem měla na sobě, změnilo na některých místech barvu – Adam se totiž škrábl na obličeji a trošku mu tekla krev. I když to zaschlo, při společném focení mi to malinko zůstalo na tričku… no jo no… však se to zase vypere. A na fotkách snad schová?! Spoléhám na profesionalitu.

Po příchodu jsme my s manželem oba dostali kávičku (na výběr dokonce bezkofeinovou nebo s kofeinem) a Adámek na půjčení krabici plnou hraček. Zaujaly ho dřevěné kostičky s čísly a písmeny. Ťukal jimi o sebe, pak i paní vizážistka při focení, aby se díval směrem k objektivu. Obdivovala jsem ho. Byl utahaný a stejně docela spolupracoval. Strašně moc se těším na fotky. Na všechny, ale nejvíc na fotky s mými kluky.

Manželova péče o Adámka byla v průběhu focení nedocenitelná. Blbli spolu na posteli, na zemi, honili se po velkých prostorech a pořád bylo co objevovat. Smáli se a já měla co dělat, abych se řídila pokyny paní fotografky a nedívala se na ně. Přežili tak stálé mé i jejich převlékání, přesouvání se z místa na místo, mé pobíhání…

Uteklo mi to jako voda.

Zjistila jsem, že být modelkou je řehole. Pokud totiž paní (asi spíš mladá slečna) fotografka chtěla – a já jsem s ní samozřejmě zajedno, abych neměla na fotce volátko nebo ošklivý podbradek, nevypadala, jakože šilhám nebo nebylo vidět, co nemá a naopak bylo vidět, co má, popř. abych si bříško držela co nejpřirozeněji – nebo to tak na fotkách alespoň vypadalo – musela jsem občas mít jednu nohu pokrčenou nad podložkou jako čáp, horní polovinou těla se natáčet jinak než spodní a očima se dívat na bříško, které jsem přes prsa skoro neviděla a prsty u ruky mít maličko roztažené a palce u prstů, a ne, jako kdybych držela veliký meloun…. Jenže… já ho přece držela ;-).

Kdybych mohla a nebylo mi to trapné, strašně bych se nasmála. Ale nechtěla jsem kazit fotky a plýtvat časem všech zúčastněných. Ani fotky jsem raději takhle hned udělané nechtěla vidět. Podívala jsem se na prvních pár a hned si uvědomila chybu. Byla bych i u ostatních k sobě moc kritická (co ty tlusté a fialové nohy s žilkami? Ty snad nejsou ani moje!) a tak jsem dělala, co mi bylo řečeno a těch pár fotek, které jsem viděla už v ateliéru, jsem si raději představila nějak vylepšených…nebo doufám, že si je pro Babyweb nevyberou…

Těším se tedy na překvapení! Kdybych jich viděla více, byla bych i víc nervózní a asi bych se neuvolnila vůbec. Záleží totiž i na minimálních pohybech – třeba právě u existence podbradku… Někdy se třeba jen oblečení ošklivě nakrabatí… naštěstí dohlížely ty nejpovolanější osoby, zejména vizážistka stále pohotově upravovala oblečení, kam padá lokýnka nebo pramen vlasů… a tak nebýt mého muže, který si občas neodpustil frky, ať se usměju a sundám ten škleb, určitě bych se dala na dráhu profesionální modelky – nebo aspoň modelíny… chjo, snad mi to příště půjde líp…

Jdu si spravit chuť, než přijdou krásné fotky, a k tomu úžasnému líčení, co mi stále drží, si jdu alespoň na chvilku obléci svůj kočičí overálek, co chudáček zůstal doma o samotě!

Foťte se, ať máte co nejvíce památek!

Zuzana

Zuzana právě prožila 23. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?