Trpělivost

Mám totiž jedinečnou příležitost pár hodin uklízet v kuse (bez přestávek na kojení, přebalování a jiné – podej, podrž, pomož, uspi…), popřípadě se rychle myju (mám možnost se po vykoupání v klidu věnovat svému tělu a jeho celkové hygieně a pohodlí), nebo se věnovat žehlení, které je s oběma dětmi téměř nemožné dodělat a vyžehlit víc než dvě – tři košile naráz… A takhle bych mohla pokračovat do nekonečna.

Naposledy jsem přesazovala kytky, přeskládala komoru a vytřídila zimní věci, aby je vystřídaly jarní a letní.

Než za pár hodin přijeli, byla jsem sice celkově spokojená s tím, co vše jsem zvládla, ale nesmírně unavená a přetažená.

Takže v tomto mi to nepomohlo a nepomáhá.

Chtěla bych do kina, do divadla… chtěla bych si někam vyjít s manželem…

Ten, kdo říká, že se s dětmi dá zvládnout všechno, podle mého kecá.

Máme hodné děti, klidné, občas si i vyhrají spolu, přesto s nimi toho moc neudělám. Uvařím, něco málo uklidím, skoro všechno vyřídím, dám do pračky a něco složím. Ale dělat něco, na co se potřebuji soustředit nebo čemu je třeba se více věnovat (ušít kapsář na dveře, aby byly další tolik potřebné úložné prostory nebo snad něco dokonce pracovat), to je nemyslitelné – navíc některé věci nemožné. Divadlo, kino. Tam se nepodíváte, dokud nebudete mít hlídání. (Kapitola sama pro sebe…)

A tak odsouvám. Některé věci odsouvám a čekám doslova na příležitost, kdy bude možné se jim opět věnovat, jiné jsem zabalila a čekám, až děti trošku odrostou, další napsala na list toho, co bych chtěla dělat.

Směju se tomu, jak někdo říká, že se matka nemá dětmi nechat omezovat. No…někdy to při nejlepší vůli nejde, nenechat se omezovat. Prostě děti před kinem nepočkají…

Dřív jsem měla možnost uvolnit se jednou za nějakou, nepravidelnou dobu na tvoření, kam jsem jela s mamkou a jejími kamarádkami a nebo kolegyněmi mého manžela. Vytvářet nějaké korálky, adventní věnce nebo jinou činnost, která by mě naplňovala také něčím jiným, než jen mateřskou pýchou. Jenže to teď nějak nejde. Malá je na mne fixovaná, uspat ji umím nejlépe, takže na to manžel prostě trošku rezignoval, navíc je z práce strašlivě unavený, a tím, jak se vlastně míjíme, aby jeden nebo druhý mohl pracovat, je prostě moje sociálno a trávení času v podstatě jen s dětmi, strašně ubíjeno a ubývá mi nejen sil, ale právě tolik potřebné trpělivosti.

Nepomohlo tomu ani jaro… trávíme více času venku. Je to báječné, ovšem stále mám pocit, že doma máme tak akorát chlív a věci stále strašně nedotažené. Máme tak malý prostor, že aby se všude všechno vešlo, stále musíme něco vakuovat, přehazovat a věci přemisťujeme z levého rohu do pravého a naopak… a to musím já. Nejlépe v noci, pokud někdo z dětí neřve. Takže chodím spát ve dvě a ráno v sedm vstávám, abych odpoledne u uspávání usnula s dětmi, pokud chtějí spát obě… ne vždy se to ale podaří.

Takže mám poslední dobou pocit, že beze mne a shnilých brambor, se vůbec nic neobejde, všichni mě štvou a já jsem ten poslední tvor, který si může dovolit něco chtít… No náááálada, kterou si každý přeje (zvlášť na jaře) mít. 🙂

Už, aby to přešlo a alespoň jedna místnost byla konečně zase uklizená. Hned bych se proměnila z nerudné matky, co nemá na nic čas a trpělivost, na Usměvavku Přátelskou, co je s ní legrace.
Jak je protivné vědět, že moje nálada stojí a padá s prostředím a místem, kde si můžeme hrát – jak vypadá, jak se tam cítíme…

A z čeho trpělivost čerpáte vy?

Poslední, s čím nevím, zda mám trpělivost, je náš dům a jeho povolení… Před měsícem nám řekli, že jej každým dnem máme čekat. Už to zase říkají měsíc… já asi mezitím fakt zvadnu…to zase nevypadá, že bychom do konce tohoto roku postavili. Takže zase na Vánoce nějaká Brazílie nebo jiná destinace, abychom nemuseli trávit Vánoce v nechtěném??? Pomoooc!!! 🙂

Zuzana