Trombogenní stav

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Pro všechny trombózou nepolíbené těhule, stejně jako jsem byla já, bych chtěla dnes vypsat své zážitky s tímto stavem. Bylo to zrovna po návratu z dovolené, která byla pro mě velice náročná, protože jsme pořád lezli do kopců, já jsem si celý den nemohla odpočinout a naše stravování pořád za pochodu taky za moc nestálo. Jednak jsem chtěla manželovi udělat radost, že toho uvidíme co nejvíc a druhak jsem nechtěla vypadat jako padavka sama před sebou. Za následek to mělo, že krev v mém těle nestačila dostatečně rychle cirkulovat, okysličovat se, což tedy s sebou přineslo ucpávání cév.

Ve středu před 14 dny jsem si tohle ještě neuměla pojmenovat a vůbec jsem tomu nerozuměla. Noha mě bolela. Ne jako křeč, která poleví, když nohu natáhnete, ale jinak… prostě s nohou hýbete do všech možných směrů a bolest ne a ne polevit. Pomáhalo jen se vůbec nehýbat a ležet. Brala jsem to jako další těhotenský nesmysl. Následující den, ve čtvrtek jsem asi kolem 16 hodiny byla na pravidelné prohlídce u své gynekoložky. Ta mě teda poslala na ultrazvuk. Sama se nedovolala na polikliniku, tak mi dala do ruky žádanku se slovy: „Zítra si tam zavolejte a buď vám dají termín na zítra nebo na pondělí.“ Tak jsem došla domů a abych nenamáhala nohu, tak jsem si lehla a muži se šli projít ven.

Jen tak mimoděk jsem napsala tuhle příhodu své kamarádce, lékařce… ani jsem nechtěla, aby můj stav diagnostikovala po telefonu, ale spíš jen sdílet své těhu pocity a zážitky. V momentě přijetí zprávy mi okamžitě volala: „Jak je možné, že tě vůbec poslala domů? Je to nebezpečné a na vyšetření nemůžeš čekat 4 dny! Je lepší být živou hysterkou než…“ Vyděsila mě! Tak jsem si chvíli přemýšlela, jestli mám být živou hysterkou nebo zkusit přežít další noc a pak se dobelhat na polikliniku.

Zavolala jsem své muže, zmobilizovali jsme se a v 19:00 ten den jsme dojeli do Vinohradské nemocnice. Nemocnice zela prázdnotou. Na příjmu na radiologii nikdo nebyl… ani pacienti, ani sestry. Chvíli jsme čekali, přišel zdravotní bratr a asi 15 minut se věnoval tomu, že postupuji nestandardně, že si mám nejdříve zavolat, objednat se a pak teprve přijít na vyšetření. A že je zvláštní, že jdu na ultrazvuk s žádankou od lékařky a že jsem si na to měla přijít sama, když využívám pohotovosti. Tak jsem mu odvětila, že taková trombóza by byla asi mým posledním zjištěním v životě. Připomínám, pacienti nikde! Všude prázdno!

Přijdu na ultrazvuk, pak doktor vypadal velice mile, vstřícně, odpovídal na milión mých otázek, ale vyšetřil jenom jednu nohu – tu, která bolela. (Když to zjistila moje kamarádka lékařka, tak mi na to řekla: „To v Praze neumí napočítat do dvou? On jako neviděl tu druhou nohu?“ Byla jsem poučena, že v tomhle stavu se mají vyšetřit obě a pořádně.) Závěr byl, že „dvě povrchové větve v lýtkovém svalu soleus, které jdou do hlubokého cévního systému se mu nezdají, nicméně hluboký cévní systém je v pořádku.“

Stejně laxně jak mě gynekoložka poslala na vyšetření cév, tak jsem se i já postavila k potřebě s ní vůbec něco konzultovat. Zkonzultovala jsem to s kamarádkou, řekla, že to není tak závažné, ve Vinohradské nemocnici mi lékař řekl, že bych poznala, kdyby se něco dělo, tak jsem už dál nic neřešila. Akorát jsme se sbalili a přesídlili jsme se na Moravu, protože jsem v hloubi duše věděla, že tenhle stav je způsoben pouze tím, že mám velkou starost o našeho Martínka, kdybych začala náhodou rodit. Dočasně jsme se přestěhovali a problémy byly pryč. Noha přestala bolet.

Za týden ve čtvrtek mi ale volala zděšená gynekoložka, že má před sebou zprávu z nemocnice a že je tam psáno, že nelze vyloučit trombózu a že si bezpodmínečně musím začít píchat heparin na ředění krve. No kdyby to byla pilulka na spolknutí, tak bych to asi vůbec neřešila, ale tím, že řekla „musíte si píchat“ léky, tak to mě smrtelně vyděsilo. Asi 3x jsem jí do telefonu řekla, že bolest pominula, ale to úplně přešla. Poslala mi e-recept a že s tím mám nejpozději v pátek začít. Tentokrát jsem žhavila telefonní spojení se svou kamarádkou lékařkou se záměrem: „Co s tím? Nechci, aby chemie kolovala v mých žilách a aby to ovlivnilo mimino!“

Na svou vlastní pěst mě poslala do nemocnice na vyšetření. Šla jsem na dva ultrazvuky a závěrem bylo, že se ucpání žil pravděpodobně rozpustilo a že mám pouze cévní nedostatečnost… prostě hodně krve, málo tratí. 🙂 Heparin si tedy nepíchám a gynekoložce se při další návštěvě chystám řádně vyčinit! Člověk aby sám byl napůl lékařem!

Takže milé těhule, kdybyste potřebovaly náhodou někdy na ultrazvuk cév, tak jděte IHNED, nechte si vyšetřit OBĚ končetiny a pokud bolest přejde, tak chtějte i kontrolní ultrazvuk, který by diagnózu potvrdil nebo vyvrátil. Přece jenom si píchat heparin do žil po zbytek těhotenství a šestinedělí nezní lákavě. Bůh ví, co by to udělalo s vámi a s miminem, ale věřím, že je mnoho takových, které bílý plášť uznávají až za hrob…

Tereza právě prožívá 36. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?