Tři u porodu aneb Moje zkušenosti s dulou z pohledu tatínka

Dula. Ještě před rokem jsem vůbec nevěděl o co nebo o koho jde. A když pak manželka otěhotněla, kromě počátečního nadšení a trvalé radosti při shánění věciček pro miminko se dostavily i první pochybnosti a nejistota.

No a upřímně, stejně jako se ptá nastávající maminka sama sebe: „Zvládnu to? Co když nebudu vědět jak kojit, co když se něco stane a já nebudu umět porodit?“, ptá se i tatínek, i když možná né nahlas, ale jen tak pro sebe: „Co když se to rozbije? Dostanu k tomu manuál? Budu pro svojí partnerku v náročných chvílích dostatečnou oporou?

A oba společně se pak ptají: „Budem se umět o toho tvorečka postarat? Vždyť na nás bude uplně závislý?“

Spokojené těhotenství

Říká se, že chlap doopravdy dospěje teprve až se stane otcem. Lidé spolu žijí hlavně proto, že v sobě hledají vzájemnou oporu na cestě životem, která by pro jednoho byla zbytečně obtížná.

V mnoha příručkách se dočteme, že pro miminko je v období těhotenství důležitá hlavně psychická pohoda nastávající maminky. Jenže, jak to zařídit, když je tolik otazníků a tolik nejistoty. V tu chvíli se asi tak trochu očekává od muže aby ukázal, že je skutečně chlap a poskytl tu správnou oporu. No jenže dřív nebo později to stejně skončí u realistické argumentace, že mužský to nikdy nemůžou pochopit. A skutečně nemůžou. Nikdy těhotní nebyli a nebudou.

A tak se chudák chlap dostává do bezvýchodné situace, kdy, ač by rád, nedokáže svojí partnerce potřebnou oporu poskytnout. Může říct jen „Jsem tady, jsem tu pro Tebe“. Ale jinak nic. A hlavou se honí myšlenky: „Jak to, že já, tak schopný, úžasný a dokonalý představitel mužského lidského pokolení … jak to, že já jsem se dostal do situace kdy nemůžu nic dělat. A ego trpí. Ješitnost většiny chlapů navíc vůbec nedovoluje přiznat, že se do takového stavu dostali. Nemoci prostě nic dělat. A to v tu chvíli ještě většina z nich netuší, že to je slabý odvar proti tomu, jaká bezmoc je čeká při vlastním porodu (pokud si do té doby nerozmyslí svou účast při něm).

Existuje řešení. Sehnal jsem pro manželku dulu. Teď již rodinnou kamarádku, se kterou jsme se v období těhotenství několikrát potkali a která manželce i mně vysvětlila všechno tak hezky a jednoduše, že jsme se na miminko těšili každným dnem víc a víc. A pokaždé, když u nás dula byla, a probírala s námi přípravy na poslední fáze těhotenství i porod jsem si mohl říct jednoduše: „Dosáhl jsem toho, co jsem mohl udělat. Manželka dostává podporu, která rozptýlí obavy, strach i nejistotu a bude si moct těhotenství užívat. A nemusím to být přímo já, kdo tu podporu poskytuje. Díky pomoci duly jsem si ty krásné chvíle mohl užívat bez výčitek i já.

Spolu a přeci každý sám

Scéna jako z akčního filmu se nekonala. Žádný nástup kontrakcí uprostřed noci a průjezd městem šílenou rychlostí do porodnice. Když se ani týden po termínu miminko pořád nechystalo na svět, skončili jsme hospitalizovaní v porodnici. Dny plynuly, lékaři se tvářili zamyšleně a pořád říkali – miminko je sice v pořádku, ale na porod to pořád nevypadá, musíme mu nějak pomoct.

Po celou dobu jsem měl strach o manželku. I přes snahu lékařů a sester vše objasnit, jsem nerozuměl všemu. Pomohla dula, která nám byla celou dobu k dispozici na telefonu a průběžně nám doplňovala informace a radila na co se třeba zeptat.

Byl jsem rád, že na to nejsem sám. Po pár dnech přišlo konečné rozhodnutí – porod se musí vyvolat. Manželka z ničeho nic odešla na sál, že prý se jde připravit a to bylo vše co jsem se pro tuhle chvíli dozvěděli.

Nevím, kdo měl v tu chvíli větší strach – jestli ona nebo já. Proč tak najednou? Je miminko v pořádku? Proč nám k tomu nic neřekli? Opět následovaly smsky a telefonát naší dule. „Tak já vyrazim, ať jsem kdyžtak u vás, kdyby se už vážně něco dělo“. Opět se mi trochu ulevilo. Nebudu tam na všechno sám.

Manželce začaly intenzivní kontrakce téměř hned po přípravě a po „píchnutí“ plodové vody. Nikdo si nedokáže představit ten pocit zoufalství, když se člověk, kterého milujete nejvíc ze všech na světě před vámi svíjí v bolestech a s pláčem říká, že další kontrakci už nevydrží a že by nejraději umřel. Celý svět se vám obrátí naruby.

Chce se vám brečet

Nemůžete – teď tu musíte přeci být za toho silného chlapa. Chcete si dojít na záchod ? Nemůžete, přeci teď v těch nejtěžších chvílích neopustíte družku. Intervaly se zkracují a kontrakce nabírají na intenzitě. Monitor hlásí, že miminko je v pořádku, ale z maminky je uzlíček neštěstí.

„Jak ti můžu pomoct ?“ ptám se, ale odpověď je v různých obměnách pořád stejná „Já nevím….“. Zkouším masáž zad, kříže, střídáme polohy. Nevím, co mám dělat. Dula dorazila. Na sál ji pouští bez problémů. Konečně je tu ten akční film.

Snad ještě za běhu vyndavá osvěžující sprej – střih – namáčí hadřík na ochlazování – střih – přijde k manželce a klidným hlasem zkouší zjisti,t co se právě děje a v jaké fázi porod je. Věnuje se jen jí, zdravotnímu personálu se do práce vůbec neplete, nediskutuje s nimi, nehádá se, nepřekáží.

Když manželka, položená momentálně na nafukovacím míči a neschopná se zvednout, zatouží po vodě, zdá se mi realizace jejího přání nemožná, ač je kelímek připravený. V téhle poloze rozhodně nejde pít. Dula odněkud pohotově vytahuje brčko a z neřešitelného problému se stává malý střípek k příjemnějšímu zvládnutí celého porodu.

Konečně si můžu na chvíli vydechnout. Konečně ze mne padá ta bezmoc, když vím, že se můžeme v péči o manželku prostřídat nebo jí být k ruce oba. Neocenitelné zkušenosti, které dula má, protože je sama matkou, jí umožňují se lépe vcítit do pocitů rodičky. Dobře ví, že nemá smysl, abych manželce říkal v největších bolestech „Pššš, to bude dobrý….“ , protože „dobrý to do háje bude sakra až skutečně porodím!“.

Podporuje jí v přirozenosti a dodává jistotu, kterou teď tak potřebuje. „Dýchej klidně nahlas, klidně si vyplázni jazyk, křič jestli chceš, jdi na všechny 4, jestli je ti to pohodlnější….“ Je jedno, čí je to hlas, který radí – stejně už za pár hodin zbyde z celého porodu jen mlhavý opar vzpomínek a jediné co si budem pamatovat je ten nádherný pocit na konci.

Jdu k oknu porodního sálu, nadýchat se čerstvého vzduchu. Teprve teď si uvědomuju, jak jsem hrozně unavený a napnutý v křeči. Snažím se uvolnit a jde to, protože vím, že nemusím hned spěchat zpátky. O manželku je skvěle postaráno. Jedině díky tomu mám sílu zaměřit pozornost na přítomný okamžik a říct si: „Všechno probíhá tak jak má, je to super a všechno dobře dopadne“.

Křik mne vrací do reality, ale i těch pár desítek vteřin stačilo na psychickou regeneraci. „Už jsem zase u tebe“, říkám. A ani nevím, zda vůbec zaregistrovala, že jsem odešel.

Minuty ubíhají a porod se blíží do své konečné fáze

Postupně mi dochází, že kdybych si občas neodpočinul, možná bych to napětí nevydržel. Můj obdiv a respekt k manželce vzrůstá každou minutou. Dětský pláč je po těch hodinách snad tím nejkrásnějším zvukem. Na manželce je vidět obrovské vyčerpání, ale zároveň neuvěřitelný pocit štěstí, když jí miminko těsně po porodu přikládají dle našeho přání na bříško. Veškerá bolest a prožité trauma najednou mizí jak mávnutím čarovného proutku.

I když z lékařského hlediska ještě není všechno u konce, to nejtěžší je za námi. Zbývá porodit placentu a zašít drobná poranění. Miminko je trošku modré, asi mu je zima a taky by se mělo zkontrolovat. Sestřička ho odnáší jen pár metrů na vyhřívané lůžko. Najednou nevím, kde mám být. Jsou to necelé dva metry, ale nemůžu být zároveň u manželky i u svého syna. Dula zachytí můj nerozhodný pohled. „Běž… pokyne směrem k miminku.“

Doprovázím sestřičku k lůžku. Prcek je tak „ošklivý“, od krve, nějakého mazu, trochu poškrábaný, jak se snažil drát porodními cestami – ale přesto jsem nic krásnějšího snad nikdy neviděl. Ohlédnu se k manželce a najednou si uvědomím, jak to zase do sebe všechno zapadá. Dula je u ní, já jsem rád, že tam není manželka sama. Ona je zase ráda, že jsem já s minimkem a že ono není samo. Nemá strach, že ho nemá u sebe. Ta skládanka je tak jednoduchá a přitom v každém bodu se může stát cokoliv, co může ohrozit ty krásné vzpomínky.

Povídáme si o pocitech, o tom co se bude dál dít. Dula je s námi po celou dobu na porodním sále a pak ještě několik hodin po převozu na pokoj. Všichni jsme vyčerpaní, ale šťastní. A mne pořád víc a víc dochází, že k tomu našemu štěstí nám dula výrazně pomohla. Možná pomohla už jen svojí přítomností a možná zcela konkrétními věcmi jako bylo přikládání studeného hadru na čelo. (manželky, né moje). I díky ní máme na porod převážně jen ty krásné vzpomínky. Žádné poporodní smutky, žádné pochybnosti, že bychom se o miminko neuměli postarat.

A kdyby náhodou…je tu naše dula

Nechtěl jsem být v textu uplně konkrétní, ale pocity a emoce jsou ještě stále hodně živé, protože článek píšu v době, kdy našemu synovi nejsou ještě ani dva dny. Rodili jsme v porodnici na pražských Vinohradech, kde s přítomností duly nemají problém. Věřím, že obdobně by mohla pomoct jakákoliv dula, ale ta naše byla uplně konkrétním člověkem. Jmenuje se Iva Kubíková.

Děkujeme Ti Ivko za Tvojí podporu – vstoupila jsi do našeho života na chvilku, ale už v něm navždycky zůstaneš. Ještě se teď párkrát uvidíme často, pak možná méně, ale pokud bude vše dobré – za dva roky, za tři nebo i dřív se snad zase potkáme u dalšího našeho porodu.

Nakonec bych rád všem tatínkům vzkázal, že fráze „otec u porodu“ nemusí nutně znamenat krásných 5 minut jak z filmu. S maminkou a děťátkem, minuta porodu a pak už jen čisté miminko a blažené úsměvy. Ve skutečnosti to může být o hodinách a hodinách strachu a bezmoci. Zátěž na tatínky není v tom, že by omdlévali při pohledu na krev nebo trochu namodralé miminko hned po porodu. Zátěž je v obrovském dlouhodobém psychickém vypětí. A to může seknout i se sebejistějším chlapem.

Ale pokud už se rozhodnete projít tímto jedinečným a náročným obdobím společně s vaší partnerkou, buďte si jisti, že vám tu oporu nikdy nezapomenete. A pokud si na pomoc přizvete třeba dulu, můžete hodně zvýšit pravděpodobnost, že si ty chvíle užijete a prožijete i vy a že tu opravdu budete moct být plně pro partnerku, když to bude potřebovat.

Tatínek M.