Toby

Když dítě dosáhne jednoho roku a začne samo chodit, konečně se dá začít trochu výletit. Na toto období jsem se obzvláště těšila. Najednou je taková návštěva ZOO nebo dětského hřiště velice zábavná. Zhruba před měsícem jsme vyrazili poprvé do zooparku. Nejlepší část celého výletu byla návštěva dětské farmy. Toby byl absolutně nadšený z malých koziček, utíkal za nimi, pokřikoval na ně, hladil je. Pravděpodobně na počest nového přátelství s tímto zvířecím druhem, chtěl Toby dokonce ochutnat kozí bobek! Naštěstí jsem ho včas zarazila a snažila se mu vysvětlit, že to nejspíš není chuťově úplně to pravé ořechové.

Také jsme konečně začali s Tobym "pracovat" na zahradě. Založila jsem malou zahrádku, kde máme jen jahody, rajčata a hrášek. Původně jsem vysadila i cuketu, ale ta pobyla v zemi zhruba 30 vteřin. Půl minuty mezi tím, kdy jsem cuketu vysadila, otočila se a Toby ji během okamžiku "sklidil". Naše venkovní dobrodružství pokračovalo sestavením dřevěného pískoviště. Řekli jsme si, že nebudeme troškařit a objednáme velké dřevěné pískoviště s lavičkou na každé straně. Když nám dovezli haldu prken a sáček plný šroubků, trošku jsem zpanikařila. Nicméně jsem se dali s Michelem po večerech do montování a hned po pěti minutách jsem měla šroubek přišroubovaný v prstě místo v prkně. Ani to nás neodradilo a my po zhruba týdnu vrtání a šroubování dosáhli kýženého výsledku. Ale tedy řeknu vám, složit kousek nábytku z oblíbeného švédského obchodu je proti montáži našeho pískoviště naprostá brnkačka! Teď nám kousek zahrady zabírá 400 kg písku a spokojeny Toby s pískem až za ušima. A to doslova.

Tobísek teď také stále více rozumí tomu, co říkáme a na co se ptáme. Kolikrát mi přijde, že je chytřejší, než si myslíme! V mnoha situacích využívá jeho uličnicky kukuč a úsměv, aby dosáhl svého. Vždycky jsem si myslela, že budu docela přísný rodič… ale nějak se ta moje představa ne a ne uskutečnit. Jsem prostě měkká! Naštěstí je tu Michel, který hraje roli toho přísnějšího rodiče. I když mu to také někdy nejde. Jsou samozřejmě věci, které Toby doma dělat nesmí… nesmí lézt sám na schody, nesmí vysypávat kočkám žrádlo . Nesmí si hrát s příbory (tím myslím nůž a vidličku). Nesmí vyndavat skleničky z myčky. Nesmí se dívat na televizi ze vzdálenosti 10ti centimetrů. A jako naschvál – všechny tyhle věci dělá Toby zatraceně rád! A pak nastává trochu problém ve výchově. Zatímco já se snažím najít nějaké náhradní řešení – jako že nasypeme kočkám žrádlo do misek spolu a budeme se dívat, jak ho jedí. Nebo že může vzít z myčky jeho plastové talíře. Když se sápe po našich příborech, dám mu do ruky alespoň jeho plastovou lžičku. Michel se ale víc přiklání k tomu, že když se řekne ne, je tím vážně myšleno ne a žádná náhražka prostě nebude…

Vím, že je čas začít vychovávat, nechci mít doma jednou rozmazlené dítě, ale jen si myslím, ze lze nalézt nějaký kompromis. A že je lepší udělat z toho všeho zábavu než jen zakazovat. Jak probíhá výchova u vás? A kdo je u vás ten přísný rodič?

Stále častěji dostávám otázku, zda chceme mít druhé dítě. Nechci mít z Tobyho jedináčka, chci aby jednou – v budoucnu – měl sestřičku nebo bratříčka. Když si Toby doma hrál, Michel mu v legraci řekl, že by bylo určitě fajn, kdyby měl třeba malou sestřičku se kterou by si mohl hrát. Ačkoliv je nám jasné, že Toby nerozumí, o čem to mluvíme, jeho reakce byla naprosto trefná. Při slově sestřička se na nás otočil, zašklebil se a zapištěl znechuceně :"Neee" . Takže máme jasno, když sourozenec, rozhodně ne holka!

Mějte se krásně a příště opět na napsanou!
Vaše Gábina a uličník Toby!