Terrible two?
MIMI LIVE! TOBY Slovní spojení „terrible two“ už jsem párkrát slyšela, jen jsem donedávna nechápala, co tím chtěl básník říci. 10. března budou Tobymu dva roky. Má chvíle, kdy je tak roztomilý, že bych ho nejraději láskou snědla. A chvílemi se chová jako ďáblík a já se snažím uklidnit samu sebe, že je to jen přechodné období.
Tobísek se začíná rozmlouvat, nyní už i ve vlámštině. Slovíčka míchá dohromady, jak se mu to zrovna hodí. Prohlížíme spolu obrázkovou knížku se zvířaty a Toby nadšeně prstíkem ukazuje na zvířata, která zná: „Krtek, haf haf, olifant, ryba, aapje…“ Snažím se ho povzbudit, chválím ho a v duchu přemýšlím, jestli ho mám opravit. Mám mu říct, že Olifant je slon a Aapje je opička? Už takhle mi připadá, že se toho učí opravdu hodně. Slyší kolem sebe pro každý předmět dva výrazy. Český a vlámský. Angličtinu se snažíme zatím eliminovat, i když je to jazyk, kterým spolu s Michelem komunikujeme. Ale nikdy nemluvíme anglicky na Tobyho. I když tedy, jedno typicky anglické slovíčko už pochytil. Jednoho rána jsme pokládala Tobyho k Michelovi do postele se slovy, že si jen skočím do koupelny a potom si spolu půjdeme dolů hrát, tak ať chvíli počká v posteli s tátou. Toby se na mě podíval a se slovy „OUKEJ MÁMO“ se zavrtal do peřin. Musím říct, že touto odpovědí mě naprosto dostal.
Včera poprvé vyslovil své jméno…tedy skoro! Věšela jsme prádlo a Toby mi u toho samozřejmě asistoval. Podával mi postupně kousky oblečení a u komentoval, komu patří… „Táta, máma, máma, Bobbi…“ Musím napsat „Bobbi“ s měkkým i, protože to vyslovuje opravdu měkce. Řekla jsem „Ano, Toby.“ a ukázala na Tobíska. Toby s úsměvem opakoval „Bobbi, Bobbi“ a už mi podával další kousek jeho oblečení.
Toby nás častěji pusinkuje, objímá nás, mazlí se s námi. To si pak říkáte, že je to super mít děti. Jak to všechno stojí za to. A pak jsou tu ty chvíle, kdy se z našeho andílka stává ďáblík. Jako dnes ráno. Bylo ihned vidět, že Toby vstal z postele levou nohou. První co řekl, bylo „krtek“, ukazujíc na DVD s krtečkem. Když jsem mu řekla, že teď krtek nebude, musíme se obléci, najíst a jít do práce/jeslí, bylo vidět, že to není odpověď podle jeho gusta. Nejdříve se zamračil, poté do mě lehce strčil. Při oblékání naštvaně držel pyžamo, abych mu ho nemohla sundat a neustále opakoval „Ne, ne.“ Jeho odmítavou odpověď jsme slyšela toho rána ještě mnohokrát…. Budeš jíst? Ne. Pojď, obuji Ti boty… Ne!
Když nad tím tak přemýšlím, Toby se dovede docela často naštvat, když není po jeho. A dovede plakat. Srdceryvně a hlasitě. Tváří se u toho naprosto nešťastně, jako bychom mu kdoví jak ublížili. Občas mám co dělat, abych se tomu jeho komediálnímu výstupu nezačala smát. Snažím se udržet vážnou tvář a stát si za svým. Už se mi stalo, že když jsme mu něco nedovolila, nebo něco nedostal, plácnul mě přes rameno. Samozřejmě má první reakce by byla, že bych mu to oplatila, ale to právě nechci. Potřebuji, aby rozuměl, že plácání a šťouchání není povoleno. Ani z jeho strany, ani z mé strany. Přísně jsem mu tedy řekla, že to se nedělá a pohrozila mu přitom prstem ono známé „ty ty ty“. Toby se zarazil a přesto se pokusil mě ještě jednou plácnout..ale už mnohem opatrněji a pomaleji, pozorujíc mou reakci. V tu chvíli jsme ho otočila směrem ke zdi, do kouta a důrazně mu řekla, že to se nedělá. Máma se neplácá. A že v koutě zůstane, dokud nebude hodný. Následoval usedavý pláč, obrovské slzy valící se po Tobyho tváři a občasné ohlédnutí přes rameno, jestli to myslím vážně. Ale faktem je, že z místa se nehnul. Po chvíli jsem mu řekla, že když už je hodný, můžeme si zase hrát. Jak „trestáte“ zlobení vašich dětí vy? Doufám v nějaké reakce, jinak si budu myslet, že jediné zlobivé dítě mám doma já. : -)
A teď ještě trošku k mému těhotenství. Termín mám za tři týdny. Do práce budu chodit ještě týdny dva. Normálně bych měla zůstat doma týden před datem očekávaného porodu. Toby se ale například narodil ve 38. týdnu, tudíž jsem o ten týden volna přišla. Nějak předpokládám, že ani teď si ten vysněný týden volna neužiju. Chtěla bych doma vše připravit, ale na druhou stranu už jsem ve fázi, kdy si říkám, že se chci zbavit toho velkého břicha. Už chci, aby tohle těhotenství bylo za mnou. Už chci v noci normálně spát, nechci se budit při každém otočení, protože mě bolí kyčle nebo protože musím ZASE na záchod. Říkám si, jak je tohle druhé těhotenství náročnější. S Tobym bylo vše v pohodě. A pak mě napadlo najít si na Babywebu mé dva roky staré těhotenské příspěvky. A co myslíte? Dočetla jsme se sama o sobě, že jsem poslední dny před porodem vůbec nespala, usnout jsem mohla pouze v sedě a myslela jsem si, že mám snad zánět ledvin! Jak rychle člověk zapomíná! Také si vzpomínám, jak se mě anesteziolog během prvního porodu ptal, jestli je to moje první dítě. „Ano. A poslední!“ odsekla jsem mu v bolestech.
Za pár měsíců si stejně nebudu pamatovat, jak jsem v noci skuhrala při každém otočení. A možná začnu v duchu přemýšlet o třetím dítěti. Anebo si opět přečtu tento příspěvek pro Babyweb a třetí dítě si rychle rozmyslím.
Mějte se krásně, vaše Gábina (2 v 1) a malý Bobbi ; -)
