Těhu v běhu Anna live – Šestinedělí

Benjamin? Dává nám zabrat!

Už v porodnici jsem poznala, že tenhle klučina bude oříšek. A že Sebík byl opravdu výjimečné miminko, které skoro celý půl rok prospalo včetně nocí, obešlo se bez bolestí bříška a prořezávajících se zoubků. Čím víc si nás Sebastian svojí výjimečností rozmazlil, tím víc mě teď vykolejil Ben. Počítala jsem, že druhé miminko bude stejné. Stejní rodiče, stejné geny… Mám přeci vše naplánované, takže vše zůstane při starém, jen nás bude ještě o jednoho víc. Budu na 100 % pečovat o oba kluky, budu se věnovat manželovi, zvládnu domácnost, budu stíhat z domova pracovat, cvičit… Realita?

Zdroj: archiv blogerky

Neříkám, že se všem svým klukům nevěnuju, nevařím, nepracuju…, ale není to na 100 %. Ben nám dává zabrat, je to uplakané miminko, které by bylo schopné prořvat hodiny a hodiny. Nepláče jen při kojení, u mě v náručí, nebo když je pevně svázaný a neruší se ručičkama. Kdykoliv ho položím – jen tak do postýlky, na podložku, gauč, začne plakat. A nepřestane. I když je nakojený, po spánku, vykakaný… Měl by být spokojený, ale on prostě neumí jen tak ležet a koukat.

Máme za sebou vlnu veder, v zavinovačce se potil tak, že byl samý pupínek. A nosit nebo kojit taky nemůžu pořád. Je tu přeci ještě Sebík. A domácnost. Šátky a nosítka jsem zkoušela, ale v těch vedrech? A to ještě bydlíme pod střechou… A taky s nimi neuděláte vše. Napadlo nás, že je asi hladový.

Na prohlídce u doktorky Ben samozřejmě plakal, i doktorku napadlo, že má hlad, ale odpověděla jsem, že jedl před půl hodinou, než jsme vyrazili. A že pije třeba 20 minut, někdy i půl hodiny. Udělaly jsme test. Zvážit Bena, nakojit, znovu převážit. Za 10 minut vyžahnul 130 ml, necelou hodinu od posledního kojení. Doktorka žasla: „On není hladový, on se přežírá!“ A čím častěji a víc jí, tím víc ho asi bolí bříško (pozn.: Espumisan a BioGaiu máme). Prostě začarovaný kruh. A tak mi doporučila kojit nejdřív po 2,5 hodinách, spíš po třech. A jen 10, maximálně 15 minut. Vypadalo to nadějně. Jenže pak se vrátily tropy a Ben měl pořád suché a popraskané rty. Dehydratace. Nemohla jsem ho nechat čekat 3 hodiny. A tak jsme se opět ocitli v kruhu.

Na druhou stranu, mohlo by to být ještě horší, kdyby nespal i v noci. Tím se pořád uklidňujeme. A zároveň se nad tím podivujeme, jak to, že usíná v osm večer a vzbudí se jen kolem jedné a páté na kojení, po kterém zase hned usne?

Slyšeli jste o čtvrtém trimestru? Já vůbec. Až teď. Když ten termín kolem mě zmiňovalo víc a víc lidí. Miminko se vyrovnává s příchodem na svět, chybí mu bříško maminky, kde bylo v „bezpečí“. Málo místa, tma, klid, jen šum neznámých zvuků a hlas maminky, jídlo, kdykoliv chtělo… Už chápu, proč v noci tak dobře spí. Stáhnu ho do zavinovačky, pokrčím nožičky, dám na bok, pustím šumivého medvídka, zhasnu. Ve dne to ale pořád nejde, musí taky trénovat pasení koníčků, ležet na zádech, protáhnout si nohy. Tak kolem něj pořád lítám, chvilku je v náručí, v nosítku, na podložce, v postýlce, v houpačce, u prsa… Slavím, když občas na chvíli zabere. Ne kvůli tomu, že jsem se ho „zbavila“ a mám klid (no jasně, raduju se, že můžu udělat i něco jiného nebo se věnovat Sebíkovi), ale hlavně kvůli tomu, že má klid on, že si taky na chvíli odpočine. Pak ho se Sebíkem pozorujeme, jak mu cukají koutky ze spaní. A láskou bychom ho snědli. 🙂

Sebastian vs. Benjamin

V čem se kluci liší, je už jasné z předchozích řádků. Sebík byl hodné, spací miminko. Ben je neklidný uplakánek. Fyzicky si jsou ale hodně podobní, jen Ben má kulatější hlavu, tmavší vlásky, kratší řasy a menší ruce a nohy. Sebík byl taky víc špagetka, nikdy neměl žádné faldíky, Ben jich má pár na rukou, nohou, kolem krku. Zajímavé ale je, že po šestinedělí Ben váží míň, než vážil Sebík, který se narodil lehčí.

Zdroj: archiv blogerky

Sebastian (2016)

Porodní váha / délka: 2980 g / 49 cm

Po šestinedělí: 4250 g / 55 cm

Zdroj: archiv blogerky

Benjamin (2018)

Porodní váha / délka: 3200 g / 50 cm

Po šestinedělí: 4180 g / 55,5 cm

 Velkej brácha Sebík

Pokud jste moje příspěvky četli pravidelně, víte, že mezi kluky je rozdíl 22 měsíců. Dokonce jsem už psala o kladech a záporech tak malého věkového rozdílu. Vzhledem k okolnostem viz výše musím přiznat, že je to záhul. Nicméně, nelituji a neměnila bych. Čeká nás ještě asi několik náročných týdnů/měsíců (netvrdím, že pak už to bude jednoduché), ale jsem přesvědčená, že pak budou kluci nerozluční parťáci. Sebík má sice pořád plíny a jednou za noc mlíko, ale poslouchá mě, trošku si uklízí, dokáže si hrát sám, nají se…

Neumím si představit, že by mu bylo míň, to by bylo ještě složitější. Na druhou stranu, kdyby mu bylo víc, říkám si, že by už mohl žárlit, třeba i dělat naschvály, nepřijmout tak dobře Bena. A co kdybychom měli prvního Bena? Uff! Rozhodně bychom si tak brzo dalšího sviště nepořizovali! 🙂

Sebíkovi jsme o tom, že mám v bříšku miminko a že bude velkej brácha, říkali od začátku. Dokonce jsme pořídili i knížku, kde je těhotná maminka a obrázek maminky s miminkem v porodnici. Když mě přišli navštívit do porodnice, přinesl Sebík pro bráchu dáreček. A hned se k němu hnal: „Mimi, mimi, mimi!“ Mě obloukem oběhl a šplhal se na postýlku s Benem. Doma ho pořád hladí, pusinkuje, mazlí, nosí mu svoje hračky, utišuje ho, když pláče, pomáhá mi s koupáním, maže mu olejíček na pupík, podává plínky a ty špinavé chodí vyhazovat.

Zdroj: archiv blogerky

Narazili jsme zatím jen dvakrát, poprvé to bylo hned na začátku, asi než si Sebík zvykl, že nám doma bude mimi často řvát. Když toho na něj bylo moc, Ben řval snad hodinu, přišel k němu, zakřičel mu do obličeje, otočil se, vzal si kšiltovku, sám si obul boty, vzal za kliku, zavolal „PA“ a odešel k výtahu! 🙂 Já nevěděla, jestli brečet nebo se smát. Každopádně od té doby dveře zamykáme. A naštěstí se to neopakovalo. Druhá situace vznikla, když se Sebík probudil z poobědového spánku, byl nějaký nevrlý a ukňouraný. Zrovna to vyšlo, když jsem krmila Bena a měla ho na klíně. Jenže tam teď chtěl Sebík. A tak plakal, ukazoval na Bena a říkal „pryč“. Poradila jsem si, na klín se mi vešli oba.

Zdroj: archiv blogerky

Já, dvojnásobná maminka – jak se cítím psychicky, jak fyzicky

Vždycky jsem byla workoholik. A chtěla vše zvládat perfektně. I když těch věcí bylo deset najednou. Dvě malé děti – byla to tak trošku výzva, dokázat sobě, ale i jiným mámám, že to jde – všechno stíhat. Nejde. Rozhodně ne na 100 %. Vždycky někde musím polevit, něco vypustit, stanovit si, co je zrovna teď v tuhle chvíli hlavní priorita. Hodně kamarádek mě obdivuje, říkají, že jsem super matka, protože po večer stíhám ještě pracovat. Jenže i to si vybírá svou daň. Když se doma nahromadí nádobí, nestíhám včas odevzdávat práci, musím nechat řvát Bena, protože Sebík mě zrovna potřebuje. Místo toho, abych využila čas, kdy obě děti odpoledne spí, a dodělala resty, odpadám do postele a modlím se, aby spaly minimálně hodinu, ale ještě lépe dvě.

Během šestinedělí jsem dvakrát brečela. Bylo to jako syndrom vyhoření. Nestíhám, jsem unavená, Ben řve a já nevím, jak ho utišit, mám pocit, že se málo věnuju Sebíkovi, dokonce sem tam sáhnu po příkrmu ve skleničce, protože jsem nestihla uvařit… Prostě nic není perfektní. A ten Ben mě tolik vysává a vyčerpává! Jak může pořád tak řvát? Proč není unavenej?

Paradoxně jsem ale ráda, že zároveň pracuju. A že můžu pracovat z domova. I když někdy vysedávám u počítače do noci, strašně mě to baví a naplňuje. Protože myslím, aktivuju mozek, neřeším jen řev dětí nebo pleny a nádobí. Relaxuju! To mi pomáhá!

A co po fyzické stránce? Už v porodnici jsem se cítila výborně, opět bez poranění, nástřihu. Jen to bříško a kila se teď ztrácí pomalu (po dvou měsících mám stále 5 kg navíc). Ale to prý u druhého dítěte není nic neobvyklého. Každopádně už v porodnici jsem cvičila – aktivovala pánevní dno a trénovala brániční dýchání. Taky jsem si často lehala na břicho nebo nasazovala stahovací pás. Vše pro to, aby se děloha rychleji zavinula, neměla jsem velkou diastázu, ale hlavně, abych se samovolně nepočurávala kvůli povolenému pánevnímu dnu. Stačilo totiž třeba přidřepnout k Sebíkovi a už to jelo. A vzhledem k tomu, že jsem chtěla po šestinedělí opět obout tenisky a vyběhnout, musela jsem máknout. Diastázu jsem si naměřila přes 2 cm, na konci šestinedělí už tam byl jen cenťák. Stačí pár minut denně, hlavně vytrvat, jinak si zaděláváte nejen na zdravotní problémy, ale taky na jeden estetický – vypouklé bříško, které žádné sedy-lehy nevyřeší. Naopak!

Zdroj: archiv blogerky

Jak to prožívá tatínek

Tentokrát to za tatínka napíšu já. Tatínek totiž spí. Skoro každý večer usíná mezi devátou a desátou. Je unavený stejně jako já. Ale oproti mně je větší hrdina! Ne každý chlap by totiž tolik pomáhal! A zvládal stavy zoufalé matky v šestinedělí. Ráno vstává dřív do práce, aby mohl dřív odcházet a pomáhat mi! S úklidem, s nákupem, s kluky. Většinou, když přijde, vezme si Bena a mě pošle do sprchy (to byly ty tropy a my bydlíme pod střechou, navíc šestinedělí), pak mi vrátí Bena a bere Sebíka ven. Aby si ho užil a já si trošku odpočinula nebo dodělala nějaké resty jako uvařit večeři, vyprat, uklidit. Pak mu dá večeři, vykoupe ho a uloží!

Se Sebíkem jsou parťáci, Oldu to s ním strašně baví, protože už vymýšlí nejrůznější kraviny, staví věže z kostek, garáže z lega, posílají si autíčka. S Benem si zatím ještě tak hluboký vztah nevytvořili. Zaprvé ho štve, že u něj řve. Zadruhé se necítí na manipulaci s ním, protože je ještě malinký. Takže maximálně si ho bere do náruče, když potřebuju něco udělat, připravit. Ale i to se postupně lepší, na konci šestinedělí už to bylo o něčem jiném.

P. S.: Tenhle příspěvek píšu dva měsíce po porodu, to znamená, že šestinedělí mám už dva týdny za sebou. Už zase běhám (dokonce jsem dala v tréninku pětku pod třicet minut) a připravuji se na závody (jako amatérka, samozřejmě). A víte co? Ben už je lepší! Sice si ještě několikrát denně pěkně pobrečí a my stále nevíme proč, když má vše, ale konečně dokáže chvíli ležet na hrací dečce a jen tak koukat! Bez řevu! To je pro nás obrovský úspěch!